Opožděné reportáže patří spolu s Kunderovým Žertem, Vaculíkovou Sekyrou k tomu nejlepšímu, co se ve své době v literatuře snažilo pojmenovat nemoc čs. společnosti v padesátých letech. Jaké místo jim patří ve vaší knize Taký bol Ladislav Mňačko?

Mňačko rychle pochopil souvislosti XX. sjezdu KSSS, když N. S. Chruščov přesně pojmenoval, co se dělo za éry J. V. Stalina a vyjádřil se k tomu právě v Opožděných reportážích. V jeho životě to však není zlomová kniha, spíš Kde končí prašné cesty, které vyšly rok předtím, ta je první svého druhu na Slovensku. Jakýmsi vyvrcholením jeho postojů k politické praxi padesátých let v Československu se stala Jak chutná moc, v které zobrazil praktiky komunistických funkcionářů.

Z této trojice je nejpropracovanější, stejně tak pravdivá a přesvědčivá. Ve svých knihách originálním způsobem vypověděl o tom, co trápilo a bolelo nejen jeho, ale celou společnost. Na tu dobu to učinil víc než nebojácně. Tím mnoha lidem otevřel oči a zároveň jim do žil vlil velkou naději.

Mňačkův osud je v mnohém symbolem čs. generace druhé poloviny 20. století. Boj proti fašismu v knize Smrt si říká Engelchen, víra v socialismus, následující zklamání pojmenované v knize Jak chutná moc, emigrace. Jak to vnímáte vy?

Mňačko musel napsat knihu Smrt si říká Engelchen, stejně jako musel napsat Jak chutná moc. Obě patří v jeho tvorbě a životě ke klíčovým. Navíc představují určitý mezník vývoje celé tehdejší československé společnosti. Není možné zapomínat, že Mňačko byl celý život novinářem, dokonce dvojnásobným šéfredaktorem Kulturního života, který spolu s Literárními novinami v Česku dělal komunistickým funkcionářům vrásky na čele.

Je také třeba vidět, že byl řadu let redaktorem Rudého práva v Praze a Pravdy v Bratislavě. Tehdy byl horlivým propagátorem komunismu, stejně jako se za několik let stal u nás jedním z nejtvrdších oponentů a kritiků socialistického zřízení. Neútočil na podstatu socialismu, ale stavěl se proti čelným funkcionářům strany, kteří se míjeli se svým posláním.

V knize vyprávíte o jeho životě do roku 1968. Objevil jste něco, o čem se neví?

Mňačkova osobnost nebyla dosud komplexně zpracovaná, možná i proto, že to byl rozporuplný člověk. Jestli jsem cosi neznámého objevil, nedovolím si říci. Ale ti, co knihu dosud četli, a je mezi nimi hodně spisovatelů, novinářů i kritiků, říkají, že je to kniha nejen o něm, ale o době, v níž žil. Prostřednictvím tak výrazné osobnosti, jakou Mňačko byl, jsem jistě objevil a objasnil četné souvislosti. V jedné větě se však nedá říci, co je napsané na čtyřech stovkách stran.

Normalizaci prožil Mňačko v Rakousku. Jaké byly jeho osudy po roce 1989?

Po nedlouhých emigračních zastávkách v Izraeli a Itálii se usadil v Rakousku, nedaleko od hranic, kde žil spokojeným životem až do roku 1989. Na jeho bouřliváckou až bohémskou povahu to bylo cosi nezvyklého. Určitě na to měla vliv skutečnost, že žil společně s manželkou Evou, kterou si vzal v srpnu 1968, krátce před odchodem do emigrace. Po nějakém čase a výměně dopisů s Gustavem Husákem se podařilo, že za ním legálně vycestovala tchyně, vdova po velkém slovenském básníkovi Ivanu Kraskovi, o kterou se po deset let, až do její smrti, vzorně starali.

Po celou dobu, co žil v Rakousku, podle vlastních slov „neštěkal“ přes hranice a k událostem v Československu se veřejně nevyjadřoval. Neznamenalo to, že by ho tvrdá normalizace a vývoj u nás nezajímaly a natrápily. S o to větší radostí přijal události 17. listopadu 1989 a po několika měsících předal v Rakousku dům a s plnou vážností se přestěhoval na Slovensko, čehož možná litoval.

Proč?

Jeho názory a především publicistika některým lidem na Slovensku „nevoněla“. Navíc se rozdělovalo Československo a on na to nebyl připraven, po celý život byl zastáncem společného státu. Vše dospělo až k tomu, že se přestěhoval do Prahy. Odešel, jak sám říkával, do třetí emigrace. Na Slovensko se však často vracel, nakonec tam i v roce 1994 zemřel. Myslím, že zemřel smutkem. Byl smutný nejen z rozdělení republiky, ale i z lidí a jejich postojů k tomu.