Jakoby za Rajmontovou inscenací v Klicperově divadle a Herzovou v Divadle Na Jezerce udělali noví inscenátoři tlustou čáru a podívali se na předlohu jinýma očima. Po čertech originálníma.

Ivana Uhlířová a Karel Roden v hlavní roli

Výsledek je pocitovou transformací tématu o konfrontování maloměšťáckého a rustikálního životního stylu přelomu 19. a 20. století do existenciálního, citově exponovaného rodinného sváru hroceného nevyléčitelnou chorobou.

Molo vybíhající z náznaku zdiva do hlediště je mírně vyvýšeným prostorem, kde se odehrávají střety a životní deziluze, zprvu překonávané sarkasmem aktérů, stravovaných posléze skepsí z nevyhnutelnosti konce. Takřka nepostřehnutelně doprovází příběh hudba Petra Haase.

Rytmizuje; zejména vstupní etudy Jiřího Štrébla (Kilián) a Hynka Chmelaře (Malina).
Tresť motivů trvá něco přes hodinu. Stojí a padá s výkonem dvojice představující Pavla a Štěpku. Do nové role syfilitického manžela se vžil Karel Roden. Nehraje Petra Čepka jako předcházející představitelé Pavla (i když klobouk dolů před Filipem Richtermocem a Radkem Holubem).

Nekolísající kvalita celku

Postavu na prahu šílenství pojal nervně, sebezničujícím způsobem. Od trapičství až ke křeči zmaru. Minuciózně stvořila Štěpku Ivana Uhlířová. Má brilantní předchůdkyně: od Ivy Janžurové ve filmu až po Pavlu Tomicovou a Báru Hrzánovou.
Uhlířová je herečkou nenápadných gest, mimiky a dikce, zdánlivě jednostrunných, pokaždé ale jiných. Oč střídmějších, o to výstižnějších, přesnějších, labilitu charakteru postavy stvrzujících.

Ztišenějším výkonem po sklizni Radokových cen obdařil Pavlova bratra Jendu Martin Finger. Celek: akcentování tragiky, bezvýchodnosti. Uvítal jsem kdysi nástup Pražského komorního divadla jako doplnění chybějícího článku na mapě pražského divadelnictví. Jedinečnost inklinující k experimentu se proměnila v trvalou, takřka nekolísající kvalitu.