Vaším oblíbeným režisérem je Pedro Almodóvar. Proč?

Především je to velmi talentovaný tvůrce, který navíc dobře rozumí ženské duši. Většinou zpracovává ženská témata a zpracovává je velmi citlivě, a jak znám náš svět, tak i pravdivě a věrohodně.

Svět mužů a žen se v mnohém liší, zároveň však jeden bez druhého existovat nemůže. Jak vnímáte mužský svět vy?

Ženský a chlapi jsou jiný. Je to dané také tím, že ženy jsou matky – a proto jsou vnímavější a mají lépe vyvinuté instinkty. Chlapi zvládají krizové situace mnohem hůř, ženy jsou silnější a odolnější, což souvisí asi s tím, že holky dospívají dřív než kluci.

Jinak svět chlapů mám ráda, vždycky mě bavilo kamarádit s klukama. A stejně tak mě fascinujou ženský. Ale nerada to dělím, protože mám pocit, že to příroda dokonale zařídila, že to dohromady funguje úplně úžasně.

Asi by s vámi nesouhlasila Ofka, hlavní postava nového snímku Děti noci, kterou hrajete. Po nocích, při práci ve večerce, přemýšlí o životě, o vztazích… A vy máte noc ráda?

Lidi se dělí na dva druhy: na skřivany a sovy. Já bych se přiřadila k sovám, ale záleží také na tom, jaká noc je. Pamatuju si na pubertu, na konzervatoř, kdy jsme měli často večírky a vraceli se nad ránem noční tramvají – to byla někdy docela deprese. A ten druh noci, který ve filmu zažívá Ofka, ve mně nevyvolává zrovna libé pocity.

Ráda ponocuju. Není to ale za každou cenu. Radši trávím čas smysluplněji, třeba se doma učím text. Pokud jsem ale se svými kamarády a je mi fajn, pak jsem schopná být dítětem noci poměrně intenzivně.

Jiří Mádl a Martha Issová:.Jiří Mádl a Martha Issová v Karlových Varechfoto: Právo/Lukáš Táborský

Když jste četla scénář, co jste si o Ofce myslela?

Moc jsem jí nerozuměla. Ale tady je nutné říct, že původní verze scénáře, která se mi dostala do ruky, byla dost jiná, než jak vypadala výsledná podoba textu, který se už točil. Nerozuměla jsem, co se jí to pořád děje. Proč je stále tak sršatá, smutná a ponořená do deprese. Nikde jsem neviděla až tak velkej problém. Potom se změnil scénář a taky se změnil můj pohled. Uvědomila jsem si, když jsem koukala kolem sebe, že podobných lidí je v mé generaci dost…

…kteří jsou bez příčiny smutní a v depresi?

Ano, a to s sebou paradoxně nese mír a blahobyt. Jakmile má člověk čas a luxus v tom, že nemusí řešit základní životní otázky, najednou vznikne velký prostor pro nespokojenost – s tím, co člověk má. Ti lidé za to nemůžou, nelze se na ně zlobit. Tenhle problém s sebou přinesla svoboda, na kterou musí být člověk připravený, aby se zodpovědností uměl nakládat. Pak záleží jen na vás, jak bude váš život vypadat. Na tom musíte vědomě pracovat, ale jednoduché to není.

Říká se, že právě konflikt je pro vývoj nezbytný.

Nedávno uběhlo čtyřicet let od „bratrské“ invaze v srpnu 1968. Když jsem si o tom četla články, překvapilo mě, že i přes tehdejší děs a hrůzu to byla doba, kdy mezi lidmi existovala ta nejzákladnější lidská solidarita. To vyhrocené situace s sebou asi nesou – jednak se pozná, kdo jaký je, a jednak člověk přitom pocítí, co to znamená být ve společenství. I Ofka je ve filmu strašně osamělá – to dobrá
bydla s sebou nesou – a lidé jsou si vzdálenější.

Ofka žije v poměrně harmonické rodině, a to často nestačí. Myslíte si, že existuje něco jako ideální model rodiny nebo výchovy dětí?

Poslední dobou se tím docela zabývám, protože jsem často s dětmi bráchy. Zjistila jsem, že se děti rodí jako hotoví lidé, byť neumějí ze začátku dobře chodit a mluvit. Každé z nich je ale úplně jiná osobnost. V tom člověk moc nezmůže. V čem by se ale měl rodič snažit, je, udělat jim začátek co nejšťastnější – pokud je člověk šťastnej na začátku života, přenáší si to dál do dospělosti.

Baví mě nechávat se překvapovat.:.Baví mě nechávat se překvapovat.foto: Právo

Nejlepší je jít jim příkladem v tom, jak byste si přáli, aby se jednou k různým věcem stavěli. Nemá se ale na ně vyvíjet nátlak. Přísná výchova nebo extrémní požadavky k ničemu dobrému nevedou.

Před třemi lety jste mi tvrdila, že velmi nerada plánujete a že budoucnost neřešíte. Změnilo se to?

V tomhle se nikdy nezměním. Teď už jsem ve věku, kdy se musím srovnat s tím, co mám. Jedna z věcí je, že nejsem člověk, který by uměl plánovat. Baví mě nechávat se překvapovat. Od rána do večera sice pořád o něčem sním, ale není to o tom, že bych pak pracovala na tom, aby to vyšlo. Já si tak vesele aktivně vyčkávám.

A na co vyčkáváte?

Právě že nevím, na co…