Letošní šestnáctý ročník byl především výkladní skříní českého divadla, což zahájil letos poprvé pořádaný prolog pod názvem Showcase v Praze, a momentálně stvrzuje epilog, který plzeňskému publiku nabízí až dodnes pět pražských souborů.

Hlavní program (od 10. do 14. 9.) zahrnoval deset titulů domácích a šest zahraničních, plus alternativní projekty Hemžící se zastávky. Přednost dostala domácí produkce, a to zvláště inscenace ověnčené v Česku hojně udělovanými divadelními cenami. Každoročně se ale v Plzni naplňuje Cimrmanův „princip zklamaného očekávání“, kdy se z laureátů klubou inscenace, překračující solidní průměr jen v některých parametrech.

Problematickou devízou se tak ukázala být velkooperní historická freska režisérky Hany Burešové Smrt Pavla I. v podání Městského divadla Brno, stejně jako Evžen Oněgin ostravského Divadla Petra Bezruče, v němž režisér Jan Mikulášek převyprávěl Puškinovu předlohu v banálně sentimentálním, byť "vnějšně" atraktivním obalu.

Problematický prostor a prázdninová pauza

Bolestí všech festivalů je přenos inscenací na cizí jeviště, zde navíc po prázdninové pauze. Letos tak utrpěl jak Hrdina západu pražského Činoherního klubu, tak i Zítra se bude... pražského Národního divadla tísnící se na jevišti Divadla Alfa.

Na nevhodný prostor si stěžoval i režisér maďarského souboru z Debrecénu, ale obávám se, že požadovaná elevace hlediště by nepozvedla únavnou jednotvárnost jeho nastudování Ostrovského Bouře.

Prázdninový odstup, podpořený ovšem potřebnými zkouškami, naopak prospěl inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně hostitelského Divadla J. K. Tyla, jež uzrála do pozoruhodné kvality, na níž se nepodílelo jen hostování vynikající Evy Urbanové v roli Kostelničky, ale i mladá a talentovaná Ivana Veberová v roli Jenůfy a emotivně i pěvecky naplněný Laca Tomáše Černého.

Obludárium: kouzelná vůně starých kabaretů

Festival představil i současnou původní tvorbu, především oba nepochybné zisky loňské sezóny - Havlovo Odcházení, jež v precizně propracované inscenaci Davida Radoka vzbudilo nadšení především u zahraničních hostů, a již zmíněné hudební drama Zítra se bude... Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila, jež svým tvarem i emotivní působivostí, jakož i výkony Soni Červené, Jana Mikuška i všech dalších oslovilo rovněž většinu festivalového publika.

Domácí premiéru mělo Obludárium Divadla bratří Formanů, které okouzlilo vůní starých kabaretů, cirkusů i pouťových předvádění anomálií a kuriozit. Loutkářská fantazie a hravost bratří Formanů se snoubí s poezií cirkusového šapitó, v němž se prezentují lidské osudy „oblud“ s lynchovsky naléhavou tragikomikou.

České hlavy prchají s vyděšeným výrazem svých namalovaných obličejů z manéže, artistka pluje kupolí na obřím dřevěném koni, svalnatý silák pošilhává něžně po vousaté ženě za zpěvu Věrného milování - podívaná skládající obraz lidského světa s podivuhodnou přesností a emotivní působivostí. Během podzimu by se Obludárium mělo objevit i v Praze.

Nejvíce zaujalo syrové vesnické drama Vymírání

Z trojice jihoslovanských hostů zaujalo nejvíce syrové vesnické drama Vymírání srbského Atelieru 212, Marlowův Edvard II Slovinského národního divadla měl sice skvělé herce, ale též nejasně deklarované téma. Osobní zaujatostí herců a obrazivostí zapůsobil Můj život Emmy Dante z italského Palerma.

Skvostně sebeironická interpretace slovenské klasiky Statky zmätky v podání nitranského Divadla Andreje Bagára v nápadité režii Ľubomíra Vajdičky a přesné herecké stylizaci protagonistů připomněla legendární Macháčkovy Naše furianty a pro mě byla jedním z vrcholů festivalu.

Mimořádné zážitky, jakých jsme byli na plzeňském festivalu svědkem zejména od zahraničních souborů, se letos nekonaly, ale i tak byla tato vrcholná divadelní konfrontace velmi užitečná a přinesla mnoho námětů k přemýšlení, čeho se domácímu divadlu citelně nedostává, o čemž byla řeč i na tradiční festivalové nedělní besedě.