Proto jsem se zaradoval, že nakladatelství Argo ve skvělé a zatím stále nevyčerpané edici slovesného dědictví různých národů objevilo i domov elfů a trolů na Islandu. Z díla sběratele Jóna Árnasona, vydaného poprvé v roce 1862, nejzajímavější islandské pověsti, pohádky a mýty vybrala a přeložila Ilona Gottwaldová a černobílými, náznakovými ilustracemi knihu s názvem Mrtvému nože netřeba doprovodil Jan Hísek.

Lidi, které stvořil nikdy nikdo nespatří

Na ostrově ledových jeskyní, skal a lávových polí se elfům dařilo od nepaměti a říkalo se jim skrytci, protože se nechali spatřit, jen když se jim zachtělo. O jejich původu se vypráví všelicos, já věřím téhle verzi: Kdysi dávno chtěl Adam spát se svou ženou Evou, ale jí se nechtělo a odmítala ho.

Mužskému se to nelíbilo, odešel od ní na vzdálené místo, vyhloubil díru do země, lehnul si k díře a nechal semeno stéci do jámy. Tu pak zakryl a pravil, že lidi, které takto stvořil, nikdo nikdy nespatří. Spatří je jen ti, kdo se vyvedou po něm a ne po jeho staré…

Někdy se však elfové se svými družkami zdržují poblíž lidských stavení a o Štědrém večeru se někomu ukáží. Například jistá elfka jménem Flos o svatvečeru nabídla hospodáři kus špeku. Ten se do něho zakousl a zešílel. Že by odtud pocházelo rčení skočit někomu na špek? Věřte nevěřte, prý ano.

Básnické tesáky

Rozhodně se ale dá věřit překladatelce a autorce předmluvy, že pro nedostatek archeologických nálezů v této zemi ledu a sněhu jsou právě mýty, ságy, báchorky i drobné anekdoty jediným skutečným islandským národním pokladem. Ten prý nemá, alespoň co do množství, v písemnictví středověku obdobu.

Inu, zřejmě tu přicházelo na svět hodně novorozeňat se dvěma zuby. Protože podle islandského mudrosloví narodíli se dítě se dvěma zuby, povládne dobře jazykem a stane se básníkem. Těm zubům se říká básnické tesáky. U nás máme jen básnické střevo…

Tak to chodí.