Proč jste se rozhodl účastnit se festivalu studentských filmů?

Učím na DAMU divadelníky a zajímala mě souvislost mezi jednou generací tvůrců. Taky je to trochu sobecké, člověk i něco okouká. Zajímají mě formální postupy, nová technika, způsob myšlení a vidění mladých lidí. Je to také inspirace pro mou vlastní práci.

Čím vás studenti inspirují?

Na rozdíl od naší generace berou film i divadlo jako jednu z možností. Za našich dob, za totáče, nebyly jiné možnosti uplatnění. Líbí se mi také otevřený pohled mladé generace.

Co se především snažíte jako zkušený tvůrce studentům předat?

Třeba to, že člověk snadno pozná, jestli je výpověď autentická, jestli je pravdivá. I když se prostředky mění a je jich nepřeberné množství, vždycky se pozná, jestli je to předvádění nebo formální záležitost.

Sám jste svým způsobem unikát. Jako divadelní režisér na vrcholu slavíte ve svých šestapadesáti letech úspěchy jako filmový herec (Příběhy obyčejného šílenství, Venkovský učitel a nově Alois Nebel).

Je to báječné, protože jsem se dostal k něčemu, co je pro mě nové a s čím nemám zkušenost. Člověka to hodně osvěží. Je to nový prostor, který je neznámý. Vždycky jsem to viděl z pozice režiséra - v divadle jsem na herce vždycky koukal, tak teď koukám na režiséra. Pro mě je to i jisté poučení, zjišťuji, že je velmi důležité umět říct stručně, jednou dvěma větami, to podstatné, co herec právě v tu chvíli potřebuje. Někdy je spousta slov a vysvětlování, které jsou pro herce naprosto zbytečné. Umění je právě říct správné slovo ve správný čas.

Díky roli v dramatu maďarského režiséra Bély Tarra Muž z Londýna jste se dostal do Cannes, na nejprestižnější filmovou přehlídku. Udělala na vás tato hogo fogo akce, plná lesku a velkých celebrit, dojem?

Malinko jsem to sledoval jakoby z rychlíku, byl jsem tam dva a půl dne, neustále jsem byl někam přesouván a měl jsem tak hodinu volnou, kdy jsem si šel sednout za manželkou na pláž. Hlavní dojem je frmol a pocit, že je to hlavně velký byznys a velká okázalost.

Máte nějaké filmové režisérské ambice?

Jsem na to nezkušený, nevyznám se příliš v technologii. Ale lákalo by mě to docela dost, jednou bych to chtěl zkusit, kdyby to bylo navíc v kombinaci s Dejvickým divadlem a  kdyby to byl film trochu opřený o jeho poetiku, to by bylo hodně zajímavé. Nápad bych třeba měl, ale trošku se obávám, že na to nebude čas nikdy.

Kdybyste někdy čas přesto našel…?

Tak by to byl námět ze současnosti, protože taková ta vlna hlášek a humoru, který přinesla generace Petra Zelenky, podle mě už končí a přichází nová etapa, kdy se začneme zabývat vážnějšími a dospělejšími tématy. Mám jednu oblíbenou postavu, o které by stálo zato natočit film. A to je Jan Eskymo Welzl. Zatím je to ale jen sen.

Vraťme se ještě k divadlu - jak se díváte na hašteření mezi divadelníky a radními o financování divadel?

Je těžké nastavit pravidla. V mnoha zemích se to řeší různě, někde to funguje, někde ne. Záleží kolik má město peněz, záleží na tom, do jaké míry může být systém spravedlivý. Není snadné oddělit komerční projekty od divadel subvencovaných. Ale divadlo samo se uživí velmi těžko. Investovat do divadel je přesto velmi osvícené, protože se to společnosti vrátí.

Třeba na slavném Festivalu Fringe v Edinburghu se dostávají naše dvě až tři divadla do finále a je o ně velikej zájem. Mladá generace divadelníků perspektivu zkrátka má, je chytré divadla podporovat. A je docela fajn pěstovat si blechu v kožichu…