Realizoval se v sepsání řady knih, které mapují historii Hořicka. Jeho stěžejním dílem se stala publikace Kraj slavný kamenem vztahující se ke zdejší sochařské tradici, která předznamenala i osudy jeho potomků.

Alois Jilemnický nebyl „jen“ historik

O tom, že Alois Jilemnický nebyl „jen“ historik s osvícenským zápalem, ale i muž obdařený výtvarným talentem, svědčí kresby, které jeho dcera objevila po otcově smrti a nyní se je rozhodla vystavit. Jedná se o realistická zátiší, venkovské výjevy, zobrazení přírodnin pojatá s velkým citem pro barevnost i plasticitu. Ivan a Ellen Jilemničtí již pokročili mnohem dále a oba se stali akademickými sochaři, byť se na výstavě prezentují především kresbami.

Ellen zde vystavuje portréty členů rodiny (mimo jiné plastiku Portrét otce, který je také ve sbírkách Národní galerie v Praze) a podtrhuje tak s nadsázkou pojatou koncepci výstavy jakožto „rodinného podniku“. Ivanovy kresby a malby svým organickým tvaroslovím evokují kresby podkrkonošských spiritistů.

Vývoj tvorby v rámci jedné rodiny

Jejich morfologie se odráží také v tvorbě představitelky poslední generace, Filomény Borecké, která vystudovala École des Beaux Arts v Paříži, kde nadále žije a tvoří. Přestože i ona se realizuje jako sochařka, gros její tvorby tkví ve velkoformátových kresbách tužkou a vícebarevnou pastelkou.

Další polohou jejího výtvarného projevu jsou komiksové deníkové záznamy, které na rozdíl od klasického komiksu skutečnost nepopisují, ale poetizují ji.

Výstava tří generací rodiny Jilemnických, kterou je možné vidět do konce srpna, mapuje vývoj tvorby v rámci jedné rodiny, který spěje od amatérského, realistického pojetí přes intelektuální nadsázku vlastní generaci ovlivněné Novou figurací, až po návrat ke kořenům místa, který se v pojetí nejmladší představitelky rodiny stává záměrným konceptem.