Největší slávu jste prožívali na konci osmdesátých let. Jak na to období vzpomínáte?

Heiko Maile: Je těžké si na to stále vzpomínat. Vy si pamatujete, co jste dělali před dvaceti lety? Asi ne. Je divné pořád mluvit o minulosti.

Marcus Meyn: Pokračujeme v tvoření hudby. Po celou dobu naší kariéry tvoříme nové písně. Měli jsme poměrně raketový vzestup, ale nesekli jsme s tím ani potom, co začal mírný sestup. Je to pro nás souvislá záležitost a žijeme v přítomnosti, ne před dvaceti lety.

Opravdu si to těžko vybavujete?

Samozřejmě to bylo nádherné období. Je hezké být hvězda, být všude, být každého miláček a podobně, ale posunujeme se dál a žijeme v roce 2008.

Vždy jste byli poměrně romantická kapela. Je obtížné být romantik v dnešním světě?

Oliver Kreyssig: Není, ten pocit v nás zůstává. Stále nás něco inspiruje k psaní romantických písní.

Meyn: Všichni tři jsme takoví. Můžete to slyšet v každé písni, kterou napíšeme. Někdy se kvůli tomu cítíme staromódní, není to dnes příliš in. Myslím v muzice. Ale my takoví prostě jsme, neubráníme se tomu. Pokaždé to v těch písních je.

Vyvíjí se to nějak?

Maile: Dokonce se musíme snažit, aby to nebylo s věkem čím dál silnější. Když čtete knihy starých autorů, všimněte si, že romantice často propadají a píšou lovestory.

Kreyssig: V mládí jste naštvaní a píšete knihy o změně světa. Jak stárnete, jste čím dál míň agresívní až sentimentální.

Jsou pro vás zajímavá i politická témata?

Maile: Jistě, jako asi pro každého. Sledujeme dění kolem sebe, hodně čteme noviny a chceme se orientovat.

Kreyssig: Ale nemyslím si, že by to ovlivňovalo práci kapely. Není to hlavní téma.

Meyn: Nicméně když jsme nahrávali své první album v Británii, začala válka v Iráku. Seděli jsme ve studiu a přemýšleli, jak hudebně ztvárnit válku. Byli jsme v úplně jiném světě, v tu samou chvíli, kdy se v Iráku rozpoutávalo peklo, jsme si užívali a nahrávali desku. Jsou to podivné životní momenty, když jste s něčím takovým konfrontován. To se samozřejmě do hudby promítne, jinak ale nejsme politická kapela.

Kreyssig: Je to o určité harmonii. Nikdo nechce každý den poslouchat jen špatné zprávy. Je třeba tvořit i pozitivní věci. Nicméně když se kolem vás dějí hrozné věci, je třeba je reflektovat.