Článek
Neříkám tím nejspíš nic nového. Nové je jenom jméno, které mě k tomuhle úvodu přimělo. Rozhodně stojí za zapamatování: Antonio Muňoz Molina.
U nás se objevilo teď poprvé jako 10. svazek edice Transatlantika (nakladatelství Garamond), kterou řídí spolehlivým citem pro kvalitu autorskou i překladatelskou Anežka Charvátová.
Molinův román Za úplňku můžete klidně číst i v plném slunci. Buď hltavě jako detektivku, nebo pomalu s vychutnáním každé věty jako beletrii, tedy „krásné psaní“. Autor hned zkraje poruší konvenci detektivky a představí postupně jak detektiva, tak vraha i jeho oběť.
Víme kdo, jak i proč, a přece nás to ani v nejmenším neochudí o vzrušení z četby, i když vyprávění se odvíjí jaksi paradoxně zvolna v dlouhých souvětích – pro španělskou syntaxi typických a pro překladatele prubířských. (Tady třeba vyslovit uznání překladateli Vladimíru Medkovi.)
Drama i milostný román
U detektivky se nepatří prozrazovat děj, představím tedy jen hlavní herce toho krimi dramatu, z nichž každý prožívá i svůj osobní, psychologicky přesvědčivý životní příběh. Postarší inspektor, „uklizený“ před výhružkami baskických teroristů z Bilbaa do klidného španělského městečka, vyšetřuje sexuálně deviantní vraždu devítileté školačky.
Vrah je „ten, který chodí mezi námi“, nenápadný mladý prodavač ryb na místním tržišti, kde nakupuje i učitelka oběti, sedmatřicetiletá rozvedená žena, mezi níž a inspektorem vznikne vztah, který umožní číst tuhle knihu i jako milostný román, plný ostře nasvícených detailů, návratných motivů a jakoby filmařským střihem zastavovaného času.
Antonio Muňoz Molina, narozený 1956, je mnoha cenami ověnčeným žurnalistou a spisovatelem střední španělské generace. Už jeho prvotina Beatus Ille z roku 1986 měla kriminální zápletku a byla zfilmována, stejně jako román Beltenebros (Princ stínů).
K románu Za úplňku si napsal scénář sám (resp. spolu se svou ženou, rovněž spisovatelkou) nejen proto, že tak to chodí…, ale i proto, že kniha si svým filmovým viděním o to sama řekla.
