Vracíte se do Prahy ráda?

Určitě! Vzpomínám na oba koncerty – ten první ve Smetanově síni byl mým seznámením s krásným sálem. Tehdy jsem zpívala hlavně písně Kurta Weilla a Bertolda Brechta. Ten druhý v Národním divadle byl s malou skupinou a pod názvem Voyage byl mnohem intimnější, mohla jsem ukázat průřez svým repertoárem. A jsem ráda, že jsem se právě domluvila s organizátory současného koncertu, že přijedu do Prahy opět příští rok s jazzovějším programem.

Dáváte přednost symfonickému orchestru či malé skupině?

Raději zpívám s malou kapelou, ale velký orchestr je také nádherný. Chce to ale více zkoušek, aby výsledná zvuková podoba stála za to.

Přijela jste v rámci evropského turné. Co vás ještě čeká?

Ještě koncerty v Portugalsku a pak se vracím na americký kontinent, kde budu koncertovat v Kanadě s Torontským symfonickým orchestrem.

Jako Němka jste žila i ve Francii a nyní dlouho v New Yorku. Proč právě New York?

Bydlím tam 10 let s manželem, který je zároveň mým producentem, a nelituji toho. Město má jinou atmosféru než ostatní Amerika, je to skutečně město mnoha kultur a lidí. Je to velké kulturní centrum. Poznávám tam mnoho nového, důležitého pro můj život.

Zpíváte francouzské šansony, písně z amerických muzikálů, ale hlavně německé kabaretní písně, tvorbu dvojice Weill–Brecht. Co vás láká na této hudbě?

Myslím, že my Němci máme velký dluh k umění 20. let, v době Výmarské republiky. Berlínský kabaret, hry Weilla a Brechta a další díla vzniklá pod vlivem expresionismu byly pak později za nacismu na indexu. Jejich autoři, pokud neemigrovali, skončili v koncentrácích či zahynuli za holocaustu, protože to byli většinou Židé.

Já jsem z generace, která vyrůstala v 60. letech a později, když se Spolková republika teprve vyrovnávala politicky s tímto dědictvím. Nezapomeňme, že po válce v 50. letech se o mnoha věcech nemluvilo. Objevování hudby 20. let je součástí dialogu, který my Němci se sebou musíme vést.

Vaší předchůdkyní v interpretaci písní Weilla a Brechta byla v tehdejším NDR Gisela May. Setkaly jste se někdy?

Mnohokrát. Jako mladá jsem ze západní části Berlína jezdila na její koncerty v Berliner Ensemble velice často. Měla jsem ji ráda, ale musím přiznat, že její podání bylo mnohem více politické až militantní, přece jen byla součástí východoněmecké stranické kultury.

Účinkovala jste i ve filmech jako Prosperovy knihy či PretaPorter, často jste hrála i v muzikálech. Plánujete návrat k filmu a divadlu?

Ne, s tím jsem skončila. Natáčení filmu nebo seriálové hraní v muzikálu je časově velice náročné a já jako matka tří dětí – dvou kluků a jedné dcery – přece jenom mám málo času. Nejmenšímu Julianovi, který je tady v Praze se mnou, jsou teprve dva roky. Chci nyní svůj čas věnovat koncertům a rodině.

Poslední album Between Yesterday and Tomorrow z tohoto roku je složené jen z vašich původních písní. Chcete se více věnovat vlastní tvorbě?

Určitě, ale není to poprvé. Již na mých albech But One Day (2002) a Blood and Feathers jsem měla vlastní věci.

Spolupracovala jste s mnoha slavnými skladateli či písničkáři. Můžete vzpomenout na některé?

Třeba Tom Waits, který pro mě napsal několik písní, je naprosto výjimečný člověk, doslova kultovní postava pro tu nekomerční část americké kultury. A britský skladatel Michael Nyman zase je známý jako minimalista, ale pro mě napsal nádherný cyklus písní na básně Paula Celana, německého básníka žijícího v Paříži. Ty ráda zpívám v němčině i francouzštině.