Kdy jste začal malovat, je to relaxace vůči herectví?

Kdepak! Kreslím od dětství. Asi to mám v genech, moje babička, když vařila, držela v jedné ruce vařečku a v druhé štětec, a když zamíchala jídlo na plotně, strašně rychle něco nakreslila. Jednou jsem řekl, že nakreslím já ji, jak vaří, a tam to asi začalo. Dokonce jsem chtěl být malířem, ze začátku se mi jako herci nedařilo.

Tehdy jste ale byl úspěšný hudebník.

A myslel jsem, že ze mě bude skladatel nebo dirigent. Vždyť i z herecké školy mě vyhodili. Ale za to nemohla jen ta škola, byl jsem mladý, arogantní, nelíbilo se mi, co říkají učitelé. Pak jsem začal hrát na jevišti shakespearovské milence, ale nelíbil jsem se lidem ani kritice. To byly moje herecké začátky. Jenže potom se mi přece jen začalo dařit, přicházely úspěchy a skladatel ani dirigent se ze mě nestal. Snad v příštím životě...

Ten herecký byl úspěšný dokonce v několika zemích a společenských systémech. Bylo nějaké to období mimořádně šťastné?

Štěstí je vždycky prchavé, a já jsem zažil hodně šťastných okamžiků. Přežil jsem nacistický systém, už to bylo štěstí. V NDR jsem byl pětadvacet let velmi úspěšný na pódiu i před kamerou. Jenže jsem byl úspěšný příliš a stal jsem se nepohodlný. Když jsem podepsal petici na podporu zpěváka-disidenta Wolfganga Biermana, neměl jsem už práci, a když mě navštívil příslušník Stasi a varoval mě, abych si dal na sebe pozor, odjel jsem. Ale odvezl jsem si z východního Německa to nejúžasnější a nejdůležitější – svou ženu.

Jaké bylo začínat znovu?

V západním Německu to šlo dobře, pracoval jsem s Fassbinderem, Wajdou, Szabóem. Ale pak začala moje třetí kariéra ve Spojených státech a to bylo obtížné. Dostal jsem úžasnou roli, ale bylo mi osmapadesát let a neuměl jsem anglicky. Předstíral jsem, že režisérovi rozumím, a sám přemýšlel, co asi chce, abych na svém výkonu zlepšil, a udělal jsem to tak. Jednou, podruhé... popáté. A najednou začali kolegové tleskat a režisér řekl: dobře, uděláme to po vašem. Pak jsem se začal učit anglicky.

Jak jste se sžíval se svým novým domovem v USA?

V tom problém nebyl. Lidé jsou si hodně podobní, mají stejné úzkosti, strachy. Jen humor je jiný, to je otisk člověka. V Americe je relativně malá populace na velkém kontinentu, my jsme tu namačkáni a třeba proto je tam méně žárlivosti. Když se v Německu někoho zeptám, jak se mu daří, začne si okamžitě stěžovat, kde ho bolí, píchá, co ho trápí. V Americe odpoví, že bezvadně. Nemají potřebu každému sdělovat svoje starosti. To mi vyhovuje.

Ve filmech se vracíte do minulosti – v Hrací skříňce Costy Gavrase jste hrál po letech odhaleného válečného zločince. Jaké to bylo?

To bylo vůbec zvláštní – ve stejném roce jsem hrál v jiném filmu hlavu židovské rodiny... Přesně si vzpomínám, jak jsme se s Costou neshodli v pojetí mé postavy. On tvrdil, že mu nejde o zločin, ale o vztah otce a dcery, takže od začátku musí být jasné, že on je vinen. Já jsem oponoval, že to musím hrát tak, abychom byli dlouho přesvědčeni, že to neudělal. Nakonec na mě dal, film měl úspěch a Costa je můj velký přítel.

Naposledy jsme vás viděli ve filmu Davida Cronenberga Východní přísliby. Cronenberg točí dost šílené filmy plné brutálního násilí – jaký je on sám?

Velice citlivý, jemný člověk. Určitě má i své temné stránky, ale já jsem je neobjevil. Gavras a Cronenberg jsou si vlastně do jisté míry podobní, Costu znám sice líp, ale práce s Davidem je fantastická.

Které setkání pro vás bylo ještě důležité?

S Tomem Hanksem. Točím s ním film Andělé a démoni podle Dana Brauna a je to nejlepší herec své generace, vzdělaný, otevřený člověk s dobrým srdcem. To mám na lidech rád.

Kdybyste neodešel z NDR, nebyl byste asi tak slavný. Co pro vás sláva znamená?

Když mi bylo dvacet i osmadvacet let, byl jsem pyšný, když mě lidé poznávali. Teď jsem rád, když si mě nikdo nevšimne. Moje práce je samozřejmě veřejná, ale mám pocit, že není spravedlivé, že lékaři nebo vědci tak slavní nejsou. To není v pořádku, stejně jako to, když herec vydělává 30 miliónů. To navíc většinou nevydělá dobrý charakterní herec, ale hvězda, která ani nemusí dobrým hercem být.

Máte ještě nějaký herecký sen?

Ne, všechny jsem si splnil. Říkám si pořád – ještě dva filmy a skončím. Ale pak otevřu scénář, zavoní mi, tak to vezmu. Nedychtím už po tom, abych byl známější. Nezbývá už mnoho lidí, s nimiž bych mohl mluvit o dětství, moc přátel už odešlo a zbyla po nich prázdnota. Chci dělat dobrou práci – než se rozloučím s touto planetou, než bude čas odejít.