Hrát tento text jako tajemnou detektivku se dnes míjí účinkem stejně jako v případě her Agáty Christie. Mnohem přitažlivější je sledovat to, co se odehrává v nitru postav. Režisér Vít Vencl toto zjevně dobře chápe a staví svou Věc Makropulos jako psychologické, ibsenovsko-strindbergovské drama, čímž proniká blíž k Čapkovi, jehož zajímá, jak se fakt nesmrtelnosti má k otázce naplnění lidského života.

Venclova režie není vnějšně efektní, ponechává příběhu kulisy 20. let minulého století se slušivými toaletami a škrobenými límečky i konvencí, od níž se o to víc odráží nezvladatelně gradující emoce.

Albert Gregor Tomáše Impseila je výbušný, emocemi vibrující muž na vrcholu sil, jenž těžce snáší nejistotu i neustálé ponižování. Je to pojetí legitimní a dramaticky kontrastní k chladně ironické Emilii Marty, již Markéta Tallerová hraje jako oslnivě chladnou sochu, pod jejímž mramorovým povrchem dřímá síla šelmy. Ve své kočičí plavnosti shlíží na svět s pohrdavou převahou, do níž vzlíná palčivá únava a strach ze smrti.

Tallerová se potkává s Marty v ideálním okamžiku své herecké kariéry.
Martin Polách hraje především mužnou sílu a vyrovnanost Pruse, jeho zlom po smrti syna je však málo přesvědčivý a příliš brzy z postavy odezní. Dobře zpracovanou postavou je nepřehrávaný Hauk-Šendorf Jaromíra Tlalky a přemýšlivý humanista Vítek Václava Helšuse. Omylem je obsazení jistě talentovaného Tomáše Dianišky do advokáta Kolenatého, pojatého jen jako hysterického popletu.

Přestože ke konci inscenace ztrácí na dynamice, daří se jí klást shodně s Čapkem naléhavé otázky po smyslu života. Po Smrti obchodního cestujícího je to další záslužný návrat titulu, který Vencl objevil publiku v nových souvislostech.

Karel Čapek: Věc Makropulos, Režie Vít Vencl, scéna Michal Syrový, kostýmy Dana Hávová, dramaturgie Martin Urban a Jan Tošovský. Premiéra 27. června 2008 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci