Článek
Mohl to být jeden z nejslavnějších roků, co se ocenění pro československou kinematografii týče. Ale to už se nikdy nedozvíme, jak by to dopadlo. Na startu soutěže na MFF Cannes 1968 stály hned tři snímky, Menzelovo Rozmarné léto, Němcovo O slavnosti a hostech a nakonec film trojice Forman, Passer Papoušek Hoří má panenko. Jenže než mohly být všechny promítnuté, byl festival uzavřen – kvůli solidaritě se stávkujícími dělníky a protestujícími studenty.
Truffaut a Godard se na tiskové konferenci z 18. května domáhali uzavření festivalu, členové poroty herečka Monica Vitti, režiséři Roman Polanski a Louis Malle promtně rezignovali. Známým obrazem z historie se stalo, jak se například Godard věšel na oponu a pokoušel se ji strhnout.
„Byla zvláštní doba, v mnohém absurdní. Jeden producent nás pozval na jachtu, ale z moře jsme se akorát dívali, jak na břehu dochází ke střetům mládeže s policií. Alespoň jsem šel za naším salonním pianistou a řekl mu, aby zahrál něco revolučního,“ uvedl ve Valencii tvůrce beatlesovských filmů Richard Lester, který v roce 68 měl soutěžit se snímkem Petulia.
Naopak muzikant, filmař a scenárista Polanského filmů Michael Sahne byl podepsaný pod tehdy vůbec prvním zcela studiovým filmem, který byl uveden v Cannes. Jeho Joanna skládá příběh ze swingujícího Londýna, v němž se rozmazlená a naivní kráska lehkomyslně zamilovává do nepříliš úctyhodných mužů. A logicky vyvolal pohoršení v sále. „Truffaut, Luis Malle a Godard po projekci vtrhli na jeviště a začaly protesty,“ vzpomínal ve Sarne.
Na Rozmarné léto nebyl čas
Na uvedení Rozmarného léta Jiřího Menzela se tenkrát vůbec nedostalo, festival byl ukončen ještě předtím. A filmaři narychlo opouštěli v autech Francii a ujížděli před stávkou, která měla zavřít i benzínové pumpy, do Itálie. „Já jsem na tom nakonec netratil. Film jsme místo toho poslali do Karlových Varů, kde získal v červenci hlavní cenu. Byla to paráda,“ uvedl Menzel.
Na další návštěvu Cannes si ale Menzel musel počkat několik let, ale to už bylo za normalizace. „Cestoval jsem s jedním komunistou, kágébákem, co na mě měl dohlížet. Na festivalu se do něj pustili, jak se novému režimu podařilo udusit československý film a jak špatné filmy se u nás potom točily. Ale ten chlap se vehementně bránil, že ne. Až teprve když jsme osaměli, mi přiznal, že si myslí to samé. Ale nemůže to veřejně říct,“ vyprávěl Menzel.
Mezi další filmy, které z toho pamětního roku festival připomněl, je například maďarská poválečná alegorie Miklose Jancsó Konfrontace, v níž se střetnou mladí komunististé se studenty křesťanského semináře. V tehdejším dramatu Carlose Saury Peppermint Frappé zase podléhá muž bláhově svým fantaziím o ideální ženě a přeměňuje si svou manželku k obrazu ženy svého přítele. Naopak zestárlý politický film Valerie Zurliniho Zavřený za svoje práva připomínal boj černochů za osvobození v Belgickém Kongu, v němž zcela selhává lhostejná a ziskuchtivá západní civilizace.
„Kinematografie byla před Cannes 68 nevinnější, upřímnější, a to se týkalo i studií. Ale shodou okolností tehdy přešla největší hollywoodská studia do rukou lidí, co neměli k filmu žádný vztah, a k filmařům přistupovali se značnou nedůvěrou. United Artist do majetku bankéřů, Paramount převzal distributor whiskey a i Fox neslavně změnil majitele. Odvážím se tvrdit, že se z toho kinematografie od té doby zcela nikdy nevzpamatovala,“ uzavřel Lester.