Článek
Libreto Jiřího Šimáčka a Zdenka Plachého ilustruje bouřlivé jaro a léto roku 1968 na příběhu studentky Jarmily, jež přijíždí do Francie a je konfrontována s levicově orientovanými studentskými bouřemi, v nichž se výrazně angažuje student JPB, do něhož se zamiluje. Při návratu do Prahy je zastřelena okupačními vojsky.
Obraz pařížských událostí i jejich protagonistů je podán s plakátovým zjednodušením, z něhož studenti (ale třeba i J. P. Sartre) vycházejí jako primitivní zhysterizovaní levičáci. Nejvíce jde o to, zda zvolit kameny či Molotovův koktejl, co „stráví“ či „nestráví“ marxismus a zda se JPB rozhodne pro Edith nebo pro Jarmilu. Svá „moudra“ zde volně trousí Sartre, Mao, Che Guevara, Kristus i andělé, studenti hrozí policistům obřími rudými pěstmi. A mezitím je balet.
Hudba Petra Kofroně je založená na principu minimalistického opakování krátkých melodickorytmických úseků, jež se záhy stává jednotvárným. Navíc text trhá na skandované slabiky.
Rozpačitá karikatura
Výsledkem je únavná plakátová agitka s melodramatickým patosem, jež nemá se zobrazovanými událostmi nic společného (snad kromě „uměleckých“ koláží, kde přes promítané dokumenty teče rudá krev) a ocitá se za hranicemi ještě únosné karikatury. Oslavit výročí Pražského jara se projektu, který stál dost peněz i úsilí všech zúčastněných, rozhodně nepodařilo.
V Brně byla vlažně přijatá premiéra druhý den konfrontována s hostující inscenací pražského ND nedávno premiérované opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude... Aplaudovalo se patnáct minut vestoje. Právem.