Výkonu kapely na rozdíl od loňského roku vévodil expresivní vokál Benjamina Kovalewicze, který dokáže nejen naléhavě křičet, ale také vyzpíval linky v baladách, aniž by ovšem upadl do přehnané líbivosti. Zachovává si v nich potřebný odstup, zatímco v rychlých expresivních skladbách ze sebe vydá vše.

Kowaleviczův projev je sice hlavní devizou torontské kapely, ta ovšem svému frontmanovi dokáže připravit vynikající doprovod, který je esencí rocku. Z punku si vzala energii,  nevzdala se však propracované stavby písní a změn, z tvrdého rocku zase hutnou basu, aniž by ovšem sklouzla do těžkopádné těžkotonážnosti. Hudební doprovod je sevřený a má drive, nesklouzává však k jednorozměrné přímočarosti.

Pittsburghské punkery Anti-Flag si Billy Talent nevybrali náhodou. Kovalewicz si na duet přizval právě kytaristu Anti-Flag Justina Sanea. I Anti-Flag udělali krok vpřed ve srovnání s loňským vystoupením ve Futuru. Nabídli větší a divočejší show, kterou završila na závěr destrukce bubnu. Jakoby ani divoké pobíhání po pódiu a časté výskoky nestačily uvolnit přetlak energie.

Přesvědčivější byla i hudba, kapela se nezřekla typické melodičnosti, ale tentokrát upřednostnila důraz, jako by dávala najevo, že punk je především energie. I když stylově nepřináší mnoho nového,  jen málo kapel zvládá našlápnutý politický punk s takovou suverenitou a nasazením jako právě Anti-Flag. A přestože kapela přešla k velké firmě, svých levicových názorů se nezřekla, opět došlo na zdvižené zaťaté pěsti a na okénko hostujícího aktivisty.

Kromě dusného horka, ve kterém se nedalo dýchat, takže fanynky natlačené pod pódiem omdlévaly takovým tempem, že je ochranka skoro nestačila vytahovat, si nebylo nač stěžovat.