Kniha je to po všech stránkách bohatá a velkolepá: rozsahem se blíží pěti stům stran, jmenný rejstřík čítá na sedm stovek jmen a titul má publikace hned trojí: Quodlibet aneb Jak se komu co líbí. Čtení z novočeské literatury. Zatímco v prvním svazku Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (2000) se editor omezil na „léta 1850–1940“, v následující Písni o nosu (2005) a nynějším Quodlibetu couvl až k počátkům národního obrození, tedy na přelom 18. a 19. století – a svůj zhruba stopadesátiletý badatelský oblouk sklenul přelomovým rokem 1948.

Čítanka se rozvíjí chronologicky, což ovšem čtenáři nebrání číst ji a listovat jí napřeskáčku a sledovat, co všechno se dá skrýt pod hlavičku poezie: tklivá píseň, rozverná hádanka i povídka, modlitba, absurdní anekdota, pohádka i memoár, reportáž i hospodský popěvek nebo kramářská rýmovačka.

Navzdory formální různosti je totiž Wernischova kniha v prvé řadě knihou básnickou – a to básnickou v duchu editorovy vlastní tvorby. Také v Quodlibetu je patrná polarita tragického a komického: jeden proud textů plyne v melancholickém duchu a ten druhý si všímá momentů humorné či spíše absurdní povahy.

S výběrovostí a nespravedlností zdejších literárních dějin sice Wernischova záslužná archeologie asi sotva pohne, úctyhodných patnáct set stran, které nabídl jako alternativu, se zřejmě nestane vážným důvodem k přehodnocení už jednou hodnoceného – ale i tak se otevřela možnost. A to podstatná možnost utéct před únavou z nudné oficiality do zapomenuté krajiny netušeného bohatství a pestrosti.

 

Quodlibet aneb Jak se komu co líbí
Vybral a uspořádal Ivan Wernisch. Druhé město, Brno 2008, 476 stran, náklad a prodejní cena neuvedeny.