Úvod je tíživě chmurný: první obraz tanečnice v kobce, z níž vyrůstá zelený strom, se jeví jako tíživá metafora svázanosti člověka s přírodou, následující scéna defilujících řad lidí může symbolizovat vojáky římské i dnešní a trhavé pohyby ramen pochodujících naznačují, že se člověk může změnit v pouhou robotickou loutku. Toto varování prostupovalo představením jako jeden z leitmotivů. Nejsilnější bylo ve scéně na píseň skupiny Laibach, kdy si brutální hudba tanečníky zcela podmaňovala.

Druhá část odlehčila zatěžkaný úvod hravostí, ale zároveň zněla němčina – naznačující, že se tu možná baví vojáci wehrmachtu. A aby nikdo nebyl na pochybách, že nejde o lyrické zjemnění, byly scény přehrávány až do „amarcordovské“ grotesky.

Skutečné zjemnění přinesl až závěr s padajícími sněhovými vločkami, ale choreograf Rami Be’er nenechal ani teď diváka v klidu – a opět vše převrátil. Otevřel scénu, takže bylo vidět do zákulisí, aby zdůraznil, že je to jen hrané. Nebo snad ne? Interpretace je na divákovi, Be’er nenabízí příběh ani vysvětlení svých obrazů.

Představení bylo výjimečné ještě z jednoho důvodu – i když tanečníci souboru mají baletní školení, Be’er nenabízí neoklasiku, často pracuje s pohyby až mechanickými, přehnaně afektovanými, až groteskními nebo extatickými. A pokrčené nohy a došlapování na celé chodidlo ukazují i inspiraci japonskými technikami.

Kibbutz Contemporary Dance Company: Ekodoom choreografie Rami Be’er 9. 6., Praha, Hudební divadlo Karlín