Nejlépe je na tom se sólisty, alespoň pro stěžejní role. Premiérovému večeru bezkonkurenčně vévodila Senta německé sopranistky Maidy Hundeling, jež jediná dokonale naplnila představu o wagnerovské postavě, a to jak po pěvecké, tak i herecké stránce. Její ve všech polohách bezpečně a krásně znějící soprán je pro charismatickou a kultivovanou pěvkyni na vrcholu sil prostředkem k vyjádření proměnlivých emocí od zasněné dívky až po odhodlanou ženu.

Režisér nechal Sentu v závěru opery zemřít, čímž ji připravil o dramatický vrchol i tajemství, ale Hundeling hraje Sentu tak, že jí diváci odhodlání jít až za hranice života uvěří.

Maďarský barytonista Michele Kalmandi má pro Holanďana vzezření aristokrata a hlas podmanivého témbru. S rolí Holanďana má bohaté zkušenosti, zpívá ji proto s příjemnou jistotou, a kdyby našel oporu v režisérovi, jistě by ji rozvinul i do ještě výraznější herecké propracovanosti. Novozélandský basista Martin Snell připomíná sice kostýmem i maskou přímo Wagnera, pro Dalanda má však nepříliš výrazný hlas i projev. Marný zápas sváděl s partem Erika německý tenorista Christian Voigt, jehož hlas se ztrácel za zvukem orchestru a byl naprosto bezbarvý.

Okázalý dramatismus 

Šéfdirigent Státní opery Praha Guillaume Tourniaire zaujal již od předehry výrazně a kontrastně propracovanou dynamikou a až zvukově okázalým dramatismem, jeho Wagner měl místy neobvyklá, ale v logice celkově dravější koncepce, vycházející z jednolitého proudu hudby, pochopitelná tempa. Uvedení opery bez pauzy prospělo dramatickému tahu díla a z diváckého hlediska je časově únosné, ostatně vychází z přání skladatele.

Tourniairovo pojetí Wagnerovy hudby může vyvolat polemiku, ale opětovně dokazuje, že v čele orchestru stojí osobnost s jasným názorem, jehož realizace bohužel ztroskotává na hráčských (ne)schopnostech tělesa. Tolik nepřesných nástupů, „kanárů“ v žestích a dalších chyb orchestru rozhodně nesluší. Dirigent by si měl lépe hlídat i vyváženost orchestru a sólistů, které hutným zvukem někdy příliš necitlivě kryje. Sbor se poctivě a se slušným výsledkem snažil dostát jeho nárokům, ale občas pokulhával za příliš svižnými tempy.

Největší prohrou inscenace je jednoznačně režie anglického hosta Stephena Taylora, která postrádá jakýkoli názor i nápad, postavy nechává trapně postávat na scéně, případně stěhovat bedny zprava doleva a naopak. A to i ve chvíli, kdy se zpívá o tom, že děvčata předou na kolovrátcích. Senta marně hledá obraz tajemného cizince, a tak raději hledí z okna. A projekce vlnícího se moře či oblačného nebe je už vskutku, pokud se s ní dále nepracuje, příliš obehraným scénografickým prostředkem. Návrat Bludného Holanďana na pražskou scénu by byl rozhodně vítanější ve skutečně invenční inscenační koncepci.

Richard Wagner: Bludný Holanďan
Dirigent: Guillaume Tourniaire, režie: Stephen Taylor, scéna: Laurent Peduzzi, kostýmy: Nathalie Prats, světelný design: Christian Pinaud, sbormistr: Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar. Premiéra 29. 5. 2008 ve Státní opeře Praha