Slyšel jsem, že znáte Prahu, dokonce jste tam i pracoval?

Ano, bylo to při natáčení filmu Medvědi (r. 1988), v němž hrála zvířata hlavní role. Chtěl jsem do něj vložit i snovou scénu, jež by byla animovaná a vypadala archaicky. Díval jsem se na staré filmy, z nichž mě ohromila hlavně krása Trnkových děl, přitom jsem se dozvěděl, že Jiří Trnka měl svého následovníka.

Proto jsem oslovil Břetislava Pojara, velmi kultivovaného a originálního animátora z Prahy, která v té době těsně před koncem socialismu byla opravdu zvláštním místem. Na ulicích panovalo podivné ticho, nikde žádná restaurace. Všude jste cítili atmosféru podezřívání – vzpomínám si, že jsme zažili asi sedm policejních kontrol...

Váš poslední film Jeho veličenstvo Minor představuje fraškovitou fantasy z prehistorické doby, Vincent Kassel v něm hraje mythologického satyra a José Garcia pasáčka prasat, jemuž se dostane nejen daru řeči, ale je přes noc korunován za vládce kmene.

Jde především o pohádku, jak člověk snadno přijde k moci a stejně rychle ji ztratí. Podobné téma jsem si vybral pro svůj druhý film Hlavička (1979) s Patrickem Dewaerem, v němž člověk nejvíce odsuzovaný je náhle oslavován jako fotbalový hrdina města. Vůbec jsou mi blízké osudy, které si s člověkem zahrávají, kdy se z malých stávají velcí a obráceně. Zatímco oni zůstávají stále stejní, názor ostatních na ně se radikálně mění.

Film o pasáčkovi byl ale dost mohutně odmítnut kritikou.

Něco podobného jsem zažil v případě většiny mých snímků. Třeba úplně první byl nejdříve naprostým průšvihem, nikdo si jej nevšímal, dokud nebyl najednou oceněn oscarem a já byl oslavován jako génius.

Měl jsem v životě štěstí, že mohu natáčet filmy a cestovat po světě, ovšem sám pocházím z prostředí velmi lidového. Vyrůstal jsem na předměstí, takže jsem zažil slávu i chudobu. Rozumím tomu, že musíte nedůvěřovat úspěchu stejně jako neúspěchu. Odvíjí se až příliš od mnoha náhod či od dobového vkusu.

Jak ten příběh pasáčka prasat vznikl?

Film spojuje různé vlivy i mytologické, co jsme dali dohromady se scenáristou Gérardem Brachem, jehož všichni znají i z Polanského filmů. On byl blázen do surrealismu i do všeho šíleného, měli jsme v plánu natočit film tak barokní, jako byl právě Polanského Ples upírů. Bohužel zemřel pár dnů po začátku našeho natáčení.

Sám jsem se během svých studentských let zajímal o antiku a starověké Řecko. Tehdy byla jiná doba, takže své první představy o erotice jsem čerpal z klasických textů. Nic více erotického kolem nebylo. A v tomto filmu jsem se snažil přiblížit tuhle ještě pohanskou dobu, již jsem v dětství tolik obdivoval a ve které se mísil barbarský svět s úsvitem západní civilizace.

Váš film ale nepřipomíná obvyklé představy, jaké si spojujeme s antikou.

Možná ty jsou příliš civilizované. Ve skutečnosti byl tehdejší člověk ještě napůl zvířetem – a možná právě proto byl i šťastnější, neboť si uvědomoval svoje biologické kořeny. Vždyť věřil, že i bohové se měnili v různá zvířata, Zeus v podobě býka sváděl krásné ženy.

Možná byl takový film riskantní, zůstal mimo normy dnešní kinematografie. Na druhou stranu velká část současné produkce je příliš opatrná, prudérní, bez jakékoliv odvahy a skutečné svobody. Cítíte za tím, že se režisér hlavně snažil, aby film mohl být uveden v televizi.

Vy jste také řekl, že jste se během natáčení zvířat toho hodně naučil i o lidech.

Před začátkem natáčení filmu Sedm let v Tibetu s Bradem Pittem jsem hodně stál o to, aby roli dalajlamovy matky ztvárnila jeho sestra – sama velmi vzdělaná žena, ministryně školství. Ale nejdříve jsem ji musel přesvědčit, vyžádala si proto moje filmy. Po nějaké době mi zavolala a řekla: Někdo, kdo umí tak porozumět srdci medvěda, se nemůže mýlit ohledně člověka.

Co si myslíte o Číně? Pustili by vás tam vůbec?

Obávám se, že ne. Zakázali mi to. Na druhou stranu, až na tenhle titul koupila Čína většinu mých filmů – a to jich tam ze Západu moc nedováží, ročně tak dvacet.

Ve vaší filmografii se najdou také dvě slavné adaptace, Jméno růže podle Umberta Eca, ale zejména Milenec podle Marguerite Durasové, jenž vzbudil hodně debat. Sama spisovatelka se zřekla tohoto filmu a poté dokonce přepsala původní knižní román.

Milenec propadl v Německu, ani v Americe si nevedl dobře, ale zaznamenal úspěch v Asii, kam je tenhle životní příběh mladé Durasové zasazen. Problém s Margueritou spočíval v tom, že ona by chtěla udělat vlastní film. Ale já jsem jí říkal: neblázni, to je tvoje kniha, ale můj film.

První den natáčení probíhal skvěle, hodně jsme se nasmáli, ale nazítří přišla s poslední stránkou scénáře, který jsme napsali s Brachem. A ptá se: Co je tohle za šlendrián? A přitom to byl přesný opis konce její knihy. Ale ona, že to napsala opilá, a trvala na předělání. Nakonec jsme se nepohodli, ona změnila i nakladatele, aby mohla knihu natruc přepsat. V rozhovoru se potom chlubila, že si tím znovu přisvojila svůj životní příběh, jenž jsme jí vzali.

A smířili jste se zase někdy?

Měl jsem k ní hodně durasovský vztah na rozdíl od Umberta Eca, s nímž jsem si tolik nerozuměl. V její osobě bylo něco velmi svůdného i destruktivního. Uměla stejně vášnivě milovat, jako nenávidět. Nedlouho po premiéře jsem seděl s manželkou ve známé restauraci, když se najednou objevil číšník, že přišla paní Durasová. A jestli bych nechtěl raději odejít zadem.

Ovšem jakmile mě Marguerita uviděla, hned se přihnala. Film měl docela úspěch a všechno bylo rázem zapomenuto. Hned volala fotografa, aby nás spolu vyfotil, byli jsme během dvou vteřin usmířeni. Dokonce se ptala, proč jsem dal do titulků Brache namísto ní? Potom jsme žili celé roky v míru, dnes jsme přátelé i s jejím synem, jenž nedávno točil v Kambodži.