Knopfler je už od svých začátků proslulý tím, že nikdy nehraje zbytečně nahlas a zvuk jeho kapely bývá dokonale čitelný. To potvrdil i v neděli - kdo umí, nemusí se holt schovávat za decibely.

Elektřinu šetřila nejen zvuková aparatura, také světla byla na dnešní poměry skromná a decentně dotvářela komorní atmosféru. Až v samotném závěru koncertu si osvětlovač trochu "zadivočil", celkově však bylo efektů minimum.

Mark Knopfler.: I světla pomáhala dotvořit komorní atmosféru.foto: Právo/Petr Hloušek

Neokázale vystupoval i samotný Knopfler, který písničky neuváděl a omezil se na představení členů své pozoruhodné, starosvětsky působící kapely, ve které nechyběly ani housle, akordeon či kontrabas.

Když spustil nové skladby z alba Kill To Get Crimson, publikum se spokojeně pohupovalo a občas ocenilo kratším potleskem některá sóla. Osvěžující byl dialog houslí a kytary, který místy připomínal skotskou či irskou lidovou hudbu.

Mark Knopfler.: Mark Knopfler při svém pražském vystoupenífoto: Právo/Petr Hloušek

Vrcholem večera se ale pochopitelně staly staré hity z éry Dire Straits. Mohutným burácením a pískáním vítali fanoušci už první tóny skladeb Romeo and Juliet a Sultans of Swing.

Pak Knopfler přidal např. Brothers in Arms, So Far Away nebo Telegraph Road a potlesky nebraly konce. Halu tentokrát zjevně zaplnili lidé, kteří dobře věděli, na co a proč jdou, což se o mnohých velkých popových koncertech říci nedá.