Článek
Když návštěvník berlínského filmového muzea dojde na konec expozice, posledním exponátem je figurína Loly z vašeho filmu Lola běží o život. Dál jsou jen dveře. Jaký je to pocit?
Vnímám to jen jako zatím poslední krok v historii německého filmu. Za pět let se ale výstava posune o další film. Na Lolu jsem samozřejmě velmi pyšný. Ale nejvíce mě těší, že jsem po tomhle filmu natočil další, že na něj nejsem tak fixovaný.
Před Lolou se návštěvník zastaví u ukázek filmů dnes již klasických německých režisérů jako Wenders nebo Fassbinder. Co pro vás znamenají?
S jejich filmy jsem vyrostl. Jak Wenders tak Fassbinder pro mě byli velice důležitými režiséry od sedmdesátých do poloviny osmdesátých let. Teď se ale snažím sledovat spíše mladý film.
Protože sám rád experimentujete?
Snažím se o to. Rád lidi překvapuju.
Co podle vás musí mít dobrý film?
Zajímá mě síla subjektivity - jak moc si režisér nebo film dovolí přenést nějaký pocit nebo stav do subjetivní polohy. Když se to povede, může vzniknout dobrá komunikace mezi tvůrcem a divákem. O to by mělo také jít: když jde člověk do kina, chce se na plátně také s někým setkat.
Nebe jste natočil podle scénáře polského režiséra Krysztofa Kieslowského. Do jaké míry jste jej upravoval?
Scénář jsem sice upravoval, ale základ zůstal stejný. Původní scénář například začíná výbuchem bomby, já si vymyslel ještě animovanou předehru. Měnili jsme také nějaké dialogy.
Scénář jsem sice upravoval, ale základ zůstal stejný. Původní scénář například začíná výbuchem bomby, já si vymyslel ještě animovanou předehru. Měnili jsme také nějaké dialogy. Fascinovalo mě, jak stroze scénář Krysztof Kieslowski a Krysztof Piesiewicz napsali: popsali místnost, osobu a hned vypustili dialog. Když jsem scénář četl, úplně jsem se s ním sžil.
Úplně automaticky mě také napadlo obsazení Cate Blanchettové do role ženy, která se chce pomstít za smrt manžela, nastraží pumu, ale výbuch zabije čtyři nevinné lidi.
S filmem hodně cestujete po světě. Jaké nejzajímavější reakce jste zažil?
Doma v Německu mi občas někdo vytkne, že hlavní hrdinka zabije nevinné lidi, a že za to do konce snímku nepyká. Nad tím se třeba v Americe nikdo ani nepozastavil, ale divákům tam zase vadilo, že konec je otevřený. Že nevědí, jak to dopadne, zda hrdinka a její milenec přežijí nebo ne.
Vyrůstal jste v sedmdesátých letech, kdy Německo bylo ohrožováno teroristickými útoky radikálů z RAF. Terorismus je celosvětovým problémem dneška. Když se vaše hrdinka rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou a vyrobí si bombu, jako by se sama stala teroristkou...
Ten film ale o terorismu není. Cate Blanchettová jako Philippa nezabíjí z ideologických pohnutek, ale ze soukromých důvodů. A v tom je rozdíl. Chce se pomstít. A jde také o osudové pochybení! Ten výbuch je pro ní skutečným peklem.
Jaký je váš vztah ke kinematografii střední a východní Evropy?
Sleduju ji. Třeba Miloš Forman patří k mým velkým oblíbencům. Samozřejmě také Jiří Menzel, Krysztof Kieslowski, ale také se mi líbí filmy mladších tvůrců. Viděl jsem třeba Kolju Jana Svěráka. Ale ten byl na mě až příliš sentimentální.
Na čem nyní pracujete?
Dokončil jsem natáčení filmu Pravdivý, který je součástí komponovaného snímku Miluji Paříž. Je to film dvaceti režisérů o dvaceti pařížských obvodech. Každý si vybral svůj oblíbený a natočil v něm krátký příběh.
Co tedy na Paříži milujete vy?
Desátý pařížský obvod ten jsem si také vybral k natáčení. Připomíná mi atmosférou berlínský Kreuzberg, což je velmi uvolněná, kulturní a svobodomyslná čtvrť na západě města, kde jsem dlouho žil.
Jaký příběh jste do něj umístil?
Příběh o rozchodu. Odehrává se na rozdíl od Nebe ve velmi rychlém tempu. Má stopáž deset minut. Každý z režisérů dostal prostor šesti minut, ale mě se to trochu natáhlo.
Kdo se na filmu Miluji Paříž bude ještě podílet?
Například francouzský režisér Jean-Luc Godard. Mluví se také o Woody Allenovi. Můj film byl pátý, zbývající se mají teprve točit. Ani ten můj vlastně ještě není úplně hotový. Z Prahy letím do Los Angeles natočit hudbu.
Hudba hraje ve vašich filmech důležitou roli. Sám skládáte, máte kapelu. Váhal jste někdy nad tím, že se přikloníte více k hudbě než k filmu?
Ne. Od začátku jsem chtěl točit filmy. Ale máte pravdu, že hudba je jejich důležitou součástí, vždy si dávám na jejím výběru hodně záležet. K filmu Nebe ji složil estonský skladatel Arvo Pärt. Dvě skladby jsou moje.
Lola běží ve vašem filmu celkem třikrát o život v rytmu techna. Berlín si dnes řada mladých lidí spojuje s technosvátkem Love Parade. Jaký k máte k technu vztah vy?
Mám rád elektronickou hudbu, ale když se mi vybaví nějaká písnička, naskočí mi hned také nějaká vzpomínka, příběh. Člověk se cítí pohnutý. Když mi v hlavě zazní nějaká starší techno nahrávka, řeknu si jenom jo, něco takového tady kdysi bylo. Ale žádná vzpomínka, žádný pocit nenaskočí. Techno v sobě sice možná nese něco osvobozujícího, ale je jen záznamem okamžiku. Ničím jiným.