Článek
Beaumarchaisova hra Bláznivý den aneb Figarova svatba vešla do historie s příchutí skandálu – francouzská cenzura ji zakázala údajně kvůli nemravnosti, de facto však pro její společenskou provokativnost, s níž se sluha Figaro staví proti morálce i skutkům svého šlechtického pána. Premiéra se konala šest let po vzniku hry v dubnu 1784 a pět let před Velkou francouzskou revolucí, přičemž se dočkala hned stovky repríz.
O dva roky později vzbudila – v Mozartově zhudebnění – pohoršení mravného císaře Josefa II., přestože libreto Lorenza da Ponteho text značně zmírnilo. Jako opera žije Figarova svatba na scéně dodnes, rozhodně častěji než v Beaumarchaisově činoherním originálu.
Inscenace režiséra Radka Balaše, jež hru vrací po padesáti letech na vinohradskou scénu, rozhodně nehledala v textu společenskou kritiku, jejíž ostří ostatně čas značně otupil. Razantní škrty, jazyková aktualizace výborného překladu Karla Krause a odlehčená inscenační podoba směřují spíše k feydeauovské situační ztřeštěnosti než k moralizování.
Hraje se o milostných strastech i radostech, o lásce manželské i záletné, směšné i něžně horoucí, o intrikách a škodolibých pastích – a taky trochu o penězích, jež z toho všeho jaksi mimoděk vyplynou v podobě těžce zaslouženého, leč rozhodně příjemného věna.
Vtipná hudební koláž
Balaš je nejen režisér, ale i choreograf podepsaný pod řadou zdařilých muzikálů, a na Figarově svatbě je to znát. Ne že by z ní udělal rovnou muzikál, ale inscenace pulsuje v lehce tanečním temporytmu, udržována hudbou Ondřeje Brouska, jenž si pohrává s vypůjčenými i vlastními motivy ve vtipné hudební koláži v retro stylu filmové hudby. S poetikou (i poezií) filmových žánrů se tu ostatně pracuje v lehké parodii od milostné romance přes horor až k rozezpívaným a roztančeným happyendům budovatelských pohádek 50. let.
Pohybová stylizace, nadsázka a snaha o maximální vylehčení jsou patrné i na hereckých výkonech i výtvarném pojetí, jež nenásilně kombinuje historické prvky se současností.
Jiřímu Dvořákovi Figaro „sedne“ jako ušitý na míru. Jeho sympatický hrdina má blíž k mozartovskému milovníkovi a goldoniovskému harlekýnovi než k beaumarchaisovskému buřiči, je ale kořeněný ryze současným pragmatismem a protřelostí. Zuzanka Andrey Elsnerové je líbezná i žensky prohnaná a s Hraběnkou Jany Malé tvoří dokonale sehranou dvojku.
V Hraběti Almavivovi dostal Svatopluk Skopal konečně roli pro svůj typ bonvivánského komedianta a s chutí si ji užívá. Dobře vycházejí i menší postavy – ironická Marcelina Daniely Kolářové, do osidel manželství lapený Bartolo Jiřího Čapky, přitrouble sebezalíbený Bazilio Martina Zahálky, drsně přímočarý Antonio Pavla Rímského, klukovský Cherubín Pavla Batěka, culíkatá Fanynka Lucie Štěpánkové a groteskně bulíkovský Don Gusman Petra Kostky.
Inscenace má řadu krásných, poetických i vtipných detailů, jako jsou snášející se barevná peříčka, obráceně nasazená paruka, useknutá kadeř, puding ve tvaru ženských ňader či skvostný holičský výstup Figara na Brahmsův Uherský tanec. Méně podařená je Baziliova kouzelnická show na předscéně, vypadávající z rytmu dobře rozehrané feérie, ale takových omylů je zde naštěstí pomálu. Figarova svatba svou hravostí a divadelní fantazií má šanci stát se vděčným diváckým titulem, jaký vinohradské scéně sluší.
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: Figarova svatba
Překlad: Karel Kraus, úprava, režie a choreografie: Radek Balaš j.h., dramaturgie: Klára Novotná, scéna: David Marek, kostýmy: Jolana Schoefieldová-Izbická, hudba: Ondřej Brousek. Premiéra 24. dubna 2008 v Divadle na Vinohradech Praha