Článek
Dokument stojí na nejčastějším problému, kvůli němuž byly od počátků globalizace popsány haldy papíru – hledání kořenů v proměnlivé době. Byť v tomto případě v sobě nese koření česky bolestného emigrantského příběhu. Rodiče Margarety utekli po roce 1968 do Norska, ale po nějaké době se rodina rozpadla.
Až po letech začala Margareta, už jako filmařka, splétat okamžiky dětské i dospívající paměti, svědčící o tehdejší osamělosti, o putování mezi Oslem, Los Angeles a Prahou a hledání pravého domova.
Nebezpečí mladých autorů je v jednom narcistickém pohledu na svět
Nebezpečí takto osobního filmu spočívá u mladého autora v tom, že bude vypovídat pouze o jednom životě, a už ne o nás ostatních, že zůstane jen narcistickým obrazem mladého umělce, který je přesvědčen o osudové výjimečnosti svého příběhu.
Margaretě nechybí odvaha: rodinné rozhovory s mámou i tátou, které přesvědčila k setkání před kamerou, praskají napětím i trýznivými návraty do minulosti. Sama ale vypadá odcizeně. Mladá generace tu drze účtuje s rodiči a snaží se smířit se životem – a to je na tom nejzajímavější.
Jenže případ Hrůza není bohužel až tak pozoruhodný – lepších emigrantských příběhů každý z nás slyšel padesát. Na druhou stranu – svůj domov si „hledá“ každý Čech už jenom ve státní hymně.
Česko není schopné vnímat sebestředné snímky
Ne náhodou nelze slovo „domov“ přeložit třeba do angličtiny, neboť se jedná o citlivou „národní instituci“. Co tedy s tímto filmem?
Obávám se, že v Česku nejsme schopni vnímat sebestředné snímky, byť v dnešním zvědavém světě dávno už „o tolik nejde“, protože do cizího soukromí nahlíží televize skoro neustále.
Přesto rozviřují animozity české povahy. Snad proto tento film symbolicky svědčí hlavně o tom, jak těžko hledá Margareta svůj domov. A také o tom, že ne každá domácí terapie je „velkým“ filmem.
Domov ČR (2008), 58 min. Režie: Margareta Hrůza ČT 2, 10. dubna, od 20 hodin