Pardus ví, že ho proslavila televize

Jsou herci, kteří ceny zlehčují, jak je to s vámi a Thálií?

Upřímně říkám, že si té ceny vážím. Je to profesní pohlazení a je zavazující. Už slyším, jak si diváci šuškají: „To je ten, co dostal Thálii a dneska hrál tak špatně!“ Také je mi líto, že jsme Thálii nemohli dostat všichni tři nominovaní, protože v herectví je velmi ošidné rozhodnout, kdo byl „nejlepší“, velmi často je to shoda okolností. Kdyby si mě režisérka Burešová nepovšimla v jiné inscenaci, tak se to pravděpodobně nestalo.

Popularitu vám ale přinesla spíš vaše postava v Četnických humoreskách, než role cara Pavla I., za kterou jste dostal Thálii…

To je normální, protože víc lidí sleduje televizi, než chodí do divadla, ale já si nemyslím, že jsem nějak zvlášť populární. Možná v Brně, kde jsem letos dostal cenu diváků, tzv. Křídla, což mě moc potěšilo. Ale rozhodně mi „popularita“ nepřináší ani utrpení, ani nějaká privilegia. To bych pak už mohl rovnou umřít.

To snad ne?

Já totiž pořád nevím, jak to, že se někdy zadaří tak, že je to na cenu a někdy ne. My herci jdeme pořád stejně naplno z role do role a já vážně nevím, jestli Pavel I. je právě ta role, na kterou jsem čekal celý život.

Byla to ale role, v níž jste dal najevo, že umíte více než jen legraci?

Tenhle zlom přinesl už Jago v inscenaci Othella režiséra Černína, kdy si diváci uvědomili, že Pardus není jen herec poskakující a dělající ksichty, Pavel I. v tom pokračuje a je lepší směřovat od komediálních rolí k vážnějším, charakterním postavám, než naopak. Zkušenosti se zúročí a na jevišti to pak přichází spontánně, alespoň u mě. Já nejsem žádný teoretik, nevím, jak na to, jsem spíš senzitivní typ, který se na jevišti rozpláče, když to cítí, ne že to má připravené. Já jsem každý večer tak natěšený a zvědavý, jak to dopadne! A herectví je pro mě koníček, hobby, vášeň. Hrozně mě to baví. Na jevišti zapomínám na všechny složenky a jiné starosti, je to oblažující. Taková sauna.

Je toto výsada herectví nebo to lze zažít i v jiném povolání?

Proč ne? Když někdo dělá svou profesi tělem a duší… Na tom těle tak nezáleží, může být i ošklivé, ale duše musí být krásná.

Břínkové ušili roli na tělo

 

Pavla Břínková obdržela cenu za učinkování v muzikálu Čardášová princezna.Pavla Břínková obdržela cenu za učinkování v operetě Čardášová princezna.foto: Právo/Petr Hloušek

S jakými pocity si odnášíte Cenu Thálie?

S fantastickými. To, že bych stanula na karlínském jevišti, nebo dokonce dostala cenu, která mě přivede na prkna Národního divadla, jsem už nečekala. O to je pro mě Thálie cennější. A mám radost, že je to za roli v tak krásné inscenaci, což je zásluha maďarského režiséra KERA, který se nespojil s průměrem a přiměl nás k maximálním výkonům.

Co vám dává role Anhilte v Čardášové princezně?

Strašně moc, protože do svého „pokročilého“ věku jsem neměla šanci hrát zralou roli, tak si to užívám tím spíš, že mám šanci hrát ji jinak, než bývá zvykem, s větším komediálním nasazením, tancem, režisér mi ji zkrátka „ušil na tělo“.

Patří vaše srdce víc operetě nebo muzikálu?

Celý můj profesní život se dělí rovným dílem mezi muzikál a operetu. Do Karlína jsem přišla ve dvaceti letech do West Side Story a mojí nejmilejší rolí je Líza Doolittlová v My Fair Lady. Takže bych se těžko rozhodovala jen pro jednu stranu. Ono vždycky hodně záleží na tom, jaká je to opereta a jak je udělaná, nebo který muzikál a v jaké inscenaci.

Přesto – Cenu Thálie jste dostala za operetní roli…

Opereta je krásná a chci zdůraznit, že by se v Praze měla hrát a v Karlíně zvláště, i když vedení dává přednost spíše muzikálu. Ale snad se dočkáme dalšího operetního titulu. Miluju klasickou operetu, která je pro zpěváka velmi náročná, mnohem víc než opera, protože kromě zpěvu musíte mluvit, tancovat, dobře vypadat a v neposlední řadě samozřejmě přirozeně hrát.