Článek
Třetí kniha vzpomínek na život v USA vypráví i o návratech do rodné země, a to od roku 1988 dodnes. Proč jste se rozhodl o nich psát až s takovým odstupem?
Vždycky říkám, že všechno musí uzrát. Návratů bylo samozřejmě několik. První byl frustrující, protože se odehrál ještě před revolucí. Přivezl jsem si kolegu s partnerkou, on byl také ortoped, kteří mě měli „hlídat“. Po třech dnech jsme odjeli, protože jsem měl opravdu pocit, že jsem hlídaný. Nasedl jsem do taxíku a řidič se mě ptal: „Jak se daří Waldovi Matuškovi?“ „Jak to víte, že nejsem odtud?“ zeptal jsem se. „Podle bot,“ odpověděl. Tak to bacha, říkal jsem si. S návraty to bylo ale jako s vínem, čím dál lepší. Jen jsem měl pocit, že na napsání potřebuji čas.
Nebudeme mluvit o vaší lékařské profesi, ale o knížkách. Co pro vás v exilu znamenala česká literatura?
Vždycky jsem říkal, že jsem Američan i Čech zároveň, mám také české občanství a na obě jsem pyšný. Česká literatura mě nikdy neopustila, ani pro mě nepřestala existovat. Rodiče mi posílali jak domácí autory, tak české obrazy, český porcelán… Když se v bytě na Floridě podívám z okna na záliv, říkám si: to je nádhera! Otočím se, uvidím svoji „českou“ knihovnu a vím: tady jsem také doma.
Na které autory jste nejvíce myslel?
Mám jeden velký vzor a to je Arnošt Lustig. Píše jednoduše, poutavě, lidsky, navíc umí žít. Byl jsem tu na křtu jeho knížky, do které mi napsal: Jirko, polepši se. Vzal jsem to vážně a rád bych mu vzkázal: Arnošte, já jsem se zlepšil. Na Floridě léčím ty, kdo tam přijíždějí z Prahy, a je jich stále víc. A do psaní začínám dávat víc sebe. Emoce začínají být opravdovější. Právě proto moje literární návraty musely uzrát.
A co Bohumil Hrabal? Drobnokresby lidiček kolem vás mi ho připomínají.
To je samozřejmě další legenda, kterou mám rád.
Na Česko jste docela laskav, mluvíte o „nás“ hezky.
Jakmile se ocitnu v Praze, ovládne mě pocit, že jsem odtud nikdy neodjel. Když přijedu do Miami, vím, že jsem tam také doma. Mám asi šťastnou povahu, že se tak cítím všude. Nejsem frustrovaný – ani jako emigrant, ani jako Čech. Neříkám: tady je to hnusný. Myslím, že dobří a špatní lidé jsou všude, jak v Americe, tak tady. Mám ale krédo, že když je člověk dobrý a chce pomáhat, je upřímný, tak se vždycky nějaká dobrá duše najde, ať už je to tady, nebo v Miami.
Který literární žánr vás nejvíc oslovuje? A jak si vůbec jako lékař „čistíte“ hlavu?
Nejvíc mám rád osobní příběhy. Třeba autobiografie. Jako lékař jsem se věnoval anestezii, nyní jen na částečný úvazek a učím o ní, ale dřív jsem tak poznával hodně lidí. Pomáhám si hodně tím, že o věcech mluvím. Dá se říci, že jsem upovídaný. Tak by to s problémy měl teoreticky dělat každý, vyslovit je. V nemocnici mám na výběr pestré charaktery. Každý den třeba pětatřicet pacientů. Mezi nimi je patnáct nesmírně zajímavých lidí a s nimi si pokaždé rád popovídám.
Jiří Lamberk: Nemocnice na kraji Miami – Návraty
Nakladatelství XYZ, 158 stran, 169 Kč