S touto, pro Římany sakrální budovou je spojeno i jméno předního italského režiséra s evropským renomé, sedmdesátníka Luca Ronconiho. Hitem jarního Říma se stala jeho adaptace slavné sci-fi Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita.  

Mrazivou vizi duchovně vyprázdněné společnosti, obklopené dokonale fungujícími aparaturami, v níž organizované sbory požárníků pálí dosud ještě existující knihy, převedl Ronconi do tříhodinové divadelní fresky. I když na jevišti sálají plameny skutečných ohňů, diváci se nudí, protože se tu především mluví, mluví a mluví. Nekonečné jednotvárné monology a dialogy nemohou zprostředkovat děsivou naléhavost Bradburyho románu, o skryté poezii jeho jazyka ani nemluvě.

Vše se odehrává před ohradou z vlnitého plechu, telestěny Montagova pokoje ožívají černobílou estrádou, jež nemá mnoho společného s módními telenovelami a reality show. Pohyb vysokozdvižných vozíků, které přivážejí pohovky či křesla s herci a jejichž řidiči obratně manipulují po scéně, pozornost diváků od hereckých výkonů spíše odvádí.

Po pravdě řečeno není moc co obdivovat: hlavní hrdina Montag (Fausto Russo Alesi) postrádá charizma psance propadlého nebezpečnému jedu poznání, Clarissa (Elisabetta Pozzi) měla do zasněné i potrhlé rebelky hodně daleko, herečce se lépe dařilo v groteskně pojaté roli vzdělance Fabera. Největší aplaus sklidil kapitán Beatty (Alessandro Benvenuti), z něhož Ronconiho úprava, nakládající s textem i postavami dosti volně, učinila hlavní postavu.

Jediný silný moment přichází v závěru, kdy se z hlediště zvedají postavy, ztělesňující knihy, uložené v jejich paměti. Paměť pro příští generace je nejvýraznější tématem Ronconiho poněkud divadelně omšelého Fahrenheita.

Psycho-etnické drama

Teatro Eliseo na hlavní římské třídě Via Nazionale je moderní divadelní prostor, kde se hraje výrazně „herecký“ repertoár – O’Neill, Camus, Bergman, Ionesco, současné hry i adaptace klasiky. Shakespearova Othella seškrtal režisér Giancarlo Sepe do osmdesátiminutového dramatického proudu, hraného bez pauzy, zbavil ho všech dobových i společenských vazeb a proměnil do intimního psycho-etnického dramatu.

Na holé scéně se zrcadlovou stěnou se za pomoci pár židlí a hrstky identických mladíků a dívek v současných kostýmech odehraje drama o spalující žárlivosti o generaci staršího černého muže v kapitánské uniformě (Andrea Giordana), vrcholící vraždou a následnou lítostí plačícího vraha.

O čem se tento Othello vlastně hraje, lze jen těžko odhadnout, stejně jako jeho srozumitelnost pro nečtenáře Shakespeara. Inscenace pracuje s etno hudbou a stylizovaným pohybem, napovídajícím, že jde patrně o téma etnické (i generační) odlišnosti a nebezpečnosti sňatků s neznámými Maury. Dost možná, že pro současnou Itálii je to téma dosti palčivé a srozumitelné. Pozornost diváků by tomu odpovídala.

Ray Bradbury–Luca Ronconi: Fahrenheit 451
Řím, Teatro Argentino, 28. 2. 2008


William Shakespeare: Otello
Řím, Teatro Eliseo, 29. 2. 2008