Zasteskne se vám někdy po Black Milk?

Je pravda, že se mi někdy stýská po zážitcích, které jsme měly. Vzpomínám ráda na Helenu Zeťovou, jak má na stole to své vychlazené pivíčko a v puse žváro. Stýská se mi i po chvílích, kdy jsme táhly za jeden provaz, měly nervy před vystoupením nebo když jsme fotily a točily videoklipy v Tunisu. Myslím si ale, že k rozchodu vzhledem k rozdílnosti povah dojít muselo.

Co říkáte postupu Terezy Kerndlové, jedné z bývalých členek Black Milk, do semifinále Eurovision Song Contest?

Její vystoupení jsem bohužel neviděla, měla jsem koncert s G-Point Hunters. Dostala jsem esemesku, že Tereza vyhrála. Všichni to řešili, řeší a budou řešit, protože měla jakýsi odvážný obleček. Ať ji ale nechají být a pustí si třeba MTV, kde uvidí holky skoro nahé. Takový je prostě trend. Terezu znám jako pracovitého člověka s obrovským talentem. Zpívání v takové soutěži není legrace. Někteří říkají, že to pěvecky nezvládla, ale to se stane. Alespoň má kopanec a ví, na čem musí zapracovat.

Proč jste vydala svou sólovou desku až jako poslední ze členek Black Milk?

Hned po rozchodu kapely jsem dostala nabídku od Universal Music, kteří vydávali Black Milk. Chtěli vydávat sólovky všech tří, ale já jsem si to nakonec rozmyslela. Nevěděla jsem, co jim nabídnout. V té době navíc bylo v pokročilém stadiu mé hudební přátelství s lidmi kolem Romana Holého a skupiny Monkey Business. Vždycky jsem se mezi ně chtěla dostat. Byl to můj sen.

Své album jste v produkci Romana Holého nakonec natočila. Jak k tomu došlo?

Začali jsme pařit, poslouchat muziku a setkávat se i mimo hudbu. Jednou mi s Matějem Ruppertem, zpěvákem Monkey Business, řekli, že vystupují na festiválku Šumava Rocks v Sušici, abych přijela. Když jsem dorazila, oznámili mi, že s nimi budu zpívat. Nedalo se to odmítnout. Tak vlastně vznikli G-Point Hunters, za což jsem strašně ráda. Zpívat vedle Matěje je neskutečný zážitek. V rámci této spolupráce mi Roman nabídl nahrání desky.

Na ní jsou především coververze, navíc stylově odlišné. Není jasné, jakou muziku chcete dělat.

Jeden hudební recenzent napsal, že je to můj start, kterým jsem si udělala dobře. Souhlasím s tím. Vyprofilování by mělo přijít později, a doufám, že u toho bude Roman. Říkala jsem mu, že už s nikým jiným spolupracovat nechci, a on mě naštěstí ubezpečil, že mě jen tak nepustí.

Ve kterém z těch stylů se cítíte nejlépe?

Mám ráda dobré rockové věci a tzv. free sound, kdy můžete cokoli jakkoli předělat. Netroufla bych si na country a dechovku.

Jaké bylo zpívat duet Vhodný/á s Danem Bártou?

Myslím si, že světy Dana Bárty a můj jsou si hrozně podobné. Vždycky se mi líbil jako chlap i jako zpěvák. Řekla bych, že je strašně složitý, a přitom hodně jednoduchý. Dlouho jsem k němu hledala cestu a zlomilo se to až před dvěma lety na nějakém večírku. Podle mě je to děsně pozitivní člověk, který občas mívá temnější období, stejně jako já a spousta jiných lidí. Když ta písnička vznikala, volal mi a říkal, že bych měla být spoluautorem textu, protože jsem ho ovlivnila. Byla to výborná spolupráce na krásné věci.

V písničce Crying Song od Pink Floyd zpíváte se svým tatínkem Karlem Černochem, který pak v prosinci podlehl vážné nemoci…

Byla to naše poslední spolupráce a je neskutečné, jak to bylo osudové. Točili jsme v létě v Sušici. Táta byl v té době shodou okolností na ranči kousek odtamtud a podle dohody za námi přijel na grilování. Pamatuju si, jak tam seděl, bylo úžasné počasí a na něm bylo vidět, že ho hřeje tam s námi být. Pak mu Roman řekl, že by se do té písně strašně hodil jeho hlas. Tátovi se do toho nechtělo, neznal text, písničku slyšel podruhé v životě, ale nakonec se dal přesvědčit. Sundal si kovbojský klobouk, nasadil sluchátka a zpíval. Všichni jsme měli husí kůži. Text té písně strašně sedí na to, co všechno se s tátou stalo.