Dva příklady z mnoha, kdy se spisovatelé obracejí k velkým postavám minulosti, nikoli jako k inspiraci historického románu, ale jako k poutavějším hrdinům. Raději než za fabulovaným dějem fiktivních postav se čtenář vydává na pomyslnou výpravu jejich životem.

Kohlmann, rodák z Mnichova žijící ve Vídni, se obrátil k Alexandru Humboldtovi (1769–1859), cestovateli a přírodopisci, a k matematikovi a hvězdáři Friedrichu Gaussovi (1777–1855), mj. zakladateli soustavy měrných jednotek. Spojil je vědecký kongres v Berlíně, kam se slavní a už stárnoucí muži vypraví v roce 1828.

Humboldt, po kterém je u Peru pojmenován mořský proud, v Číně pohoří a v USA řeka, se proslavil expedicemi do Jižní i Severní Ameriky, kde mj. objevil kanál mezi Orinokem a Amazonkou, a také do Ruska, zvláště na Sibiř, kde vytvářel mapy celých území. Autor respektuje fakt, že cestu za moře absolvoval s francouzským botanikem Aimém Bonplandem. Historické postavy, předem je dán prostor i čas, dostatek podkladů k autorské fantazii.

Spojnicí jsou nadčasové úvahy

Ohlupuje štěstí?, ptá se sám sebe Gauss poté, kdy v roce 1801 vydal Disputace o aritmetice. Nejdůležitější vzorec mu dal autor promyslet ve chvílích, kdy se miloval s manželkou Johanou. Co je v životě důležité?, ptá se zase Humboldt v rozhovoru s lámou v čínském klášteře na Dálném východě.

„Být tady uvnitř silný a velký,“ řekl mu láma, když ho plácal po břiše. „Jenže tam nic není. Kdo to nepochopí, je bezradný, valí se životem jako bouře, otřásá vším, ale nic nezpůsobí,“ dodal. „Nevěřím na nějaké nic, věřím v plnost a bohatství přírody,“ odpověděl mu Humboldt. „Příroda není spasena, dýchá zoufalstvím,“ řekl láma.

Právě tyto nadčasové úvahy a poznámky jsou magnetem, který spolu s proslulostí historických osobností láká dnešní čtenáře. Co má psychoanalýza společného s tajemnou vraždou v New Yorku? V srpnu 1909 přijel slavný neurolog a psychiatr Sigmund Freud (1856– 1939) se svým žákem Carlem Jungem (1875–1961) do USA, aby seznámil „nový svět“ s psychoanalýzou. I přes velký úspěch mluvil Freud tak, jako by ho tam postihl traumatický zážitek. Američanům říkal „divoši“, píše Rubenfeld, jinak špičkový právník z Yale.

Psychoanalýza jako možný klíč k pachateli

„Tahle země mě naplňuje nedůvěrou. Buďte opatrný,“ říká Freud při odjezdu svému ctiteli Strathamu Youngerovi. „Z lidí dostává to nejhorší – hrubost, ambice, divokost. Je tu příliš mnoho peněz. Vidím tu pruderii, která vaši zemi proslavila, ale je to pouhá vypočítavost. Roztříští se ve víru uspokojení, který vyvolává.“

Možná to jsou slova, která provokují neméně než oidipovský komplex, který učinil vědec součástí psychoanalýzy. To, že máme podvědomý duševní život, že neustále potlačujeme zakázané sexuální touhy a agresi, která po nich následuje, a to se projevuje v našich snech, neurózách. To Američan Younger přijal. Odmítal ale názor, že muži touží po sexuálním styku s matkou a dcery s otcem. Možná je právě toto klíčem k záhadě vraždy ženy, kdy je k léčení další napadené přizván právě Freud.

Slavné postavy nabízejí spisovatelům myšlenky, které dále inspirují. Od vydání Ecova Jména růže a Da Vinciho kódu Dana Browna se další spisovatelé poučili, jak využít historii.

 

Daniel Kehlmann: Vyměřování světa Vakát, s. r. o., přeložil Tomáš Dimter, 224 stran, 249 Kč

Jed Rubenfeld: Analýza vraždy Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, přeložil Jan Flemr, 464 stran, 279 Kč