Je milovníkem rychlých kol, muzikantem, cestovatelem i reklamním režisérem. Seděl ve vězení, zažil soud, své jméno ale nakonec očistil. Připravuje scénář k celovečernímu filmu, chystá rozsáhlou výstavu a knihu se zcela novými fotografiemi. Jeho černobílé snímky oslavují krásu ženy, ale on sám se za umělce nepovažuje. O sobě říká, že je „zhejčkanej snob“, který je ale zvyklý tvrdě pracovat a nevzdávat se.

Pustil jste se na filmařské pole s dokumentem o Janu Saudkovi. Čím vás Saudek zaujal?

Je to novátor. Jeho fotky jsou svým způsobem geniální. Třeba fotografie, na níž drží muž v náručí dítě, byla stokrát zkopírovaná nebo obrázek dětské ručičky ve velké mužské pěsti najdete ve všech fotobankách. A s tím vším začal Saudek. Je světovým fotografem, přesto jeho dílu někteří čeští znalci dávají nálepky jako vrcholný kýč. Některé jeho věci mohou být méně povedené, ale stovky jich jsou fantastické. Udělat občas špatnou fotku je přece normální.

Je to práce jako každá jiná…

I mně se nepodaří mraky fotek, těch fakt dobrých mám tak pět deset. Často mě kvůli filmu napadají, že jsem na Saudka měkkej, že jsem ho víc nesejmul, že jsem mu nedal větší kapky. A proč bychom ho měli vlastně sejmout? Za to, že když přijedu do Sydney a vejdu do Národní galerie, najdu tam tři knížky - Andyho Warhola, Salvadora Dalího a Jana Saudka? Mám ho sejmout za to, že se stydí, že je nesmírně citlivý, jemný, zranitelný člověk?! Vždyť to samo o sobě je trest. Ta scéna, když přijde na vernisáž Sáry a stojí tam jako páté kolo u vozu… Co víc je drsnějšího k takovému pánovi!

Chtěl jsem spíš vyvodit spoustu otázek, chtěl jsem, aby se o Jana Saudka lidé začali zajímat i z jiného úhlu než jenom, že je šašek a kašpar. Mrzí mě některé kritiky, v pár článcích jsem si totiž přečetl velké soudy. Takových se já straním, protože jsem ve svém životě jeden velkej soud zažil.

Adolf Zika rád cestuje. I fotografie Eva In The Desert (Eva v poušti, 1999) vznikla v exotické krajině. .: Adolf Zika rád cestuje. I fotografie Eva In The Desert (Eva v poušti, 1999) vznikla v exotické krajině.

Kauza z roku 2004 se týkala mezinárodního obchodování s luxusními prostitutkami a vaše jméno hodně utrpělo. Čím si vysvětlujete, že jste do toho byl tak namočený?

Je to jednoduché. Fotografů, kteří fotili pro onu společnost, bylo několik, z toho čtyři velice známí. Potřebovali tehdy celý případ na někom demonstrovat. V té době jsem byl na vrcholu své reklamní kariéry, předělával jsem obrazově Novu, byl jsem hodně vidět. Asi jsem se jim hodil do scénáře.

Bydlel jsem v krásném baráku na Barrandovské skále a zatýkání bylo jako hollywodská akce, kdy mi nad domem létaly helikoptéry. Jsem nakonec i rád, že se to stalo, protože tenkrát jsem byl úspěchem trochu oslněný. Všechno se mi dařilo, peníze se hrnuly. Člověk by měl jednou za čas spadnout na zem, bejt v realitě.

Myslíte si, že vás chtěl někdo „odstřelit“?

Znám jméno člověka, kdo to chtěl udělat, ale dneska už nemá smysl to vytahovat. Byl jsem úspěšný, a to především proto, že jsem pracovitý. Nejsem typický umělec, normálně tvrdě pracuju. Stávám ráno v sedm, řídím firmy, které se všechny motají kolem fotografování. Nechodím s chlapy do barů na whisky. Jezdím v hezkých autech, mám i harleye a to některým lidem leží v žaludku, i když jsou to přece blbosti, které v životě nemají žádný význam, kusy plechu. Jako každej chlap jsem dítě a mám rád hračky. Zkrátka pracuju a snažím se života si užívat. Ale to nejhlavnější pro mě je rodina a práce.

Máte pocit, že se v Česku úspěch neodpouští?

Bohužel. A hrozně mě mrzí, že to říkám, protože jsem pyšný na to, že jsem Čech. Tříletá kauza mě dostala úplně na dno. Vyšel jsem z vazby a neměl jsem nic. Ale během čtyř let jsem se zase dostal nahoru.

Za vazbu se nestydím. Naopak mi dala to, co se v běžném životě nedá získat. Byla to vysoká škola života a rentgen společnosti, ve které žijeme. Já ale nemám výčitky, nic jsem špatně neudělal!

Adolf Zika oslavuje krásu a poetiku ženského těla..: Adolf Zika oslavuje krásu a poetiku ženského těla.

Podobné životní etapy hodně prozradí o lidech kolem vás…

Když jste zavřený tři měsíce v místnosti, která má dva a půl krát tři metry se dvěma Ukrajinci a jedním Polákem, který pašoval drogy ve střevech… Byla to absolutní ztráta svobody ze dne na den, moji rodiče a rodina byli z toho průšvihu úplně hotoví. To nejhlavnější, co jsem si z toho vzal, bylo, že opravdových přátel je na prstech jedné ruky. Vyselektovalo se tak mých 600 „kamarádů“ z telefonního seznamu.

Váš životopis je zajímavé čtení - z vrcholového judisty se stal muzikant, kterému učarovala klasická černobílá fotografie. Za pár měsíců jste sbíral další ceny, tentokrát umělecké. Vytvořil jste řadu kampaní třeba pro Pietro Filipi nebo Orange… Proč jste vyměnil sportovní trikot právě za fotoaparát?

Když jsem se vrátil z Japonska, kde jsem studoval na univerzitě judo, se sportem jsem ze dne na den přestal. Úplně mi přeskočilo. Zjistil jsem, že medaile nejsou to, co chci. A během svých toulek jsem s bráchou v roce 1994 vyrazil na první sraz harleyistů. Nudil jsem se tam, asi proto, že jsem neměl mašinu. Půjčil jsem si proto automat a celý sraz jsem nafotil. Nechal jsem si filmy u profíků v Praze vyvolat a ve studiu se mě zeptali, pro kterou agenturu fotím. Říkal jsem si: To je dobrý, měl bych se tomu asi věnovat. A tak to začalo.

Důležitým impulsem byl také článek o fotografovi Antonínu Kratochvílovi, ten mě fascinoval. Byť jsem jinej, možná „zhejčkanej snob“, který má rád estetické věci, nikdy bych si netroufl jet fotit do války, ale dokument ve fotografii ctím a respektuji. Možná proto jsem zůstal u ženských, se kterými se mi pracuje dobře.

Zcela nová, dosud nikde nepublikovaná fotografie s názvem Myšlenky honící se hlavou. .: Zcela nová, dosud nikde nepublikovaná fotografie s názvem Myšlenky honící se hlavou.

Jako amatér jste vyhrál prestižní fotografickou soutěž.

Poté, co jsem začal fotit, jsem za půl roku vyhrál Czech Press Photo (1995). Když vyhrajete první ročník této soutěže v nejobsazovanější kategorii, tedy sportovní sérii, strašně tím lidi vytočíte. Čeští fotografové si na sportovní fotografii vždy dávali záležet, protože za komančů se nic moc fotit nedalo. Porazil jsem renomované fotografy, a přitom jsem neuměl s foťákem ani pořádně dělat, neznal jsem moc techniku. Mám pro fotku cit, ale kolegové fotografové mě viděli jako neštudovaného cucáka.

A pak přišlo ještě větší uznání…

V roce 2001 mě firma Leica zařadila mezi šest fotografů z celého světa, které podporují a sponzorují. Jako příliš mladý a nezkušený fotograf jsem měl úspěch, a to především v zahraničí. Další věc, která některým vadí, je, že nejsem závislý na scéně, svým způsobem ani na agenturách, protože jsem si vždycky sháněl práci sám. V Česku mají lidi rádi pokecání v hospodách. Naším nejlepším sportem je občas někoho pomluvit na konci říkat: Já to tak nemyslím. A to mě nebaví.

Myslíte si, že je dnes umělecká branže více o byzbysu než o kreativitě, že umělec musí být především obratným manažerem?

Stoprocentně. Ale jak říká Jan Saudek: Umění je od slova umět. Umění je původně řemeslo, jako každé jiné. Nic víc. Moje semináře jsou také navštěvované proto, že netlachám blbosti, ale že se fotografové dozvědí konkrétní, praktické věci.

Nejsem žádný expert, půlka z nich umí s foťákem fotit líp než já. Mám pro fotku oko, ale to můžou mít i oni. Jenže kromě talentu si umím zorganizovat práci a osobní propagaci. Tyhle tři věci jsou nesmírně důležité pro to, abyste byl dobrý fotograf. Neříkám, že jsem nejlepší, ale mám svůj styl.

Adolf Zika oslavuje krásu a poetiku ženského těla..: Žena je ústředním motivem Zikových fotografií.

Jak byste jej tedy charakterizoval?

Podle kritiků ze zahraničí je na mých fotkách zajímavá jejich časová nezařaditelnost, že na nich nejsou zachyceny předměty ani budovy. Z mých černobílých aktů nepoznáte, jestli jsou z roku 1940, 1960 nebo 2000. A tuhle linii aktů, poloaktů a ženských portrétů se snažím držet dál i tím, že zásadně fotím v zahraničí, v exotických místech, která na mě mají úžasný vliv. Chci, aby v nich zůstalo něco tajemného.

Fascinují vás ženy?

Fascinují mě od hlavy až k patě. Nedokážu si představit, co bych tady dělal, kdyby ženský nebyly. Myslím si, že nás - muže - mají v rukou. Nemyslím teď holku, slečnu, ale Ženu. Ta je symbol života. Je mi s nimi dobře, ale nechci, aby to vyznělo, že jsem děvkař. Rád se se ženskými bavím, rád s nimi trávím čas, ale povrchní balení žen mi přijde ubohé a hloupé.

Neláká vás ještě dokumentární fotografie?

Chtěl jsem být původně fotografem National Geografic (smích), ale špatně bych se tím živil. Když děláte dokument, není to pro zábavu, tomu se musíte věnovat na plný kecky. Není to sranda, nemůžete mít rodinu, proto jsem se dokumentu a reportáže zřekl. Mým největším adrenalinem jsou synové Adolf a Adam.