Výstava několika set fotografií doslova zahltila prostory Městské knihovny. Prostor, pečlivější instalace i architektonické řešení umožnily autorům výstavy Aurelu Hrabušickému a Václavu Mackovi vedle sebe představit mnohdy i několik souborů a tvůrčích poloh jednoho autora, a postihnout tak dílčí vývojové souvislosti.

Vliv Prahy, Maďarska i Bauhausu

Zvláště významným přínosem výstavy je skutečně detailní zpracování nové věcnosti a konstruktivismu, jejichž první projevy se na Slovensku objevují kolem roku 1927 u Ireny Blühové, Sergeje Protopopova nebo v té době v Praze žijícího Ladislava Kožehuby. Moderní fotografie zde byla především v počátcích importem z České republiky, německého Bauhausu a z Maďarska a nikdy zde plně nezdomácněla. I proto musela být v následujících desetiletích znovu objevována.

Velký význam na formování nového vidění ve slovenské fotografii měla pedagogická činnost Jaroslava Funkeho na Škole uměleckých řemesel v Bratislavě, která ovlivnila jak tvorbu Pavola Poljaka, Viliama Malíka a především Miloše Dohnányho, stejně jako působení českého fotografa a filmaře Karla Plicky, který, fascinován archaickým Slovenskem, svými etnograficky zaměřenými snímky vytvářenými od poloviny dvacátých let inicioval svébytný styl krásoslovenské fotografie.

Přehodnocena Nová vlna

V plejádě mnoha na výstavu začleněných dokumentárních snímků z padesátých a šedesátých let vyniká soubor Karola Kállaye Řeholnice z Jasova (1952), který lze považovat za vrchol slovenské výtvarné reportáže padesátých let nebo dokumentární tvorba Martina Martinčeka, jehož odkaz byl dalšími autory rozvíjen celá desetiletí. Autoři výstavy záměrně potlačili výtvarnou fotografii šedesátých a sedmdesátých let pracující abstrahováním pomocí omezení tonální škály, velkou zrnitostí snímku nebo zobrazením detailu předmětů jako znaků, donedávna v dějinách slovenské fotografie hojně propagovanou.

Přehodnocena je zde i Nová vlna slovenské fotografie, k tradičním protagonistům jako je Tono Stano, Miro Švolík nebo Rudo Prekop byly přiřazeny inscenované rodinné dokumenty Matúše Oľhy. Inspirující svou hravostí i vnitřní závažností jsou ještě dnes snímky donedávna prakticky neznámého Jana Pavlíka.

Početně bohatě jsou zastoupeny akční i konceptuální tendence, které měly výrazné postavení ve slovenském výtvarném umění sedmdesátých a osmdesátých let. Přesvědčivěji než při slovenské premiéře je koncipován oddíl věnovaný současnosti. Dnešní slovenská fotografie je názorově mnohem kompaktnější a přitom otevřenější v práci s fotografickým médiem než fotografie česká, která jako by často nesla závazek slavné minulosti.

Konfrontace a paralely

Fotografická expozice je především ve starším období občas doplněna dalšími díly z malířství, kresby nebo grafiky, podobně by se nabízela řada paralel s českou fotografií i výtvarným uměním Funke, Hák, Luskačová, Koudelka, akční umění aj. Výstava může být pro českého diváka, který se od odluky obou států mohl u nás s bilancujícími výstavami slovenského umění setkat jen výjimečně, velkým překvapením. Vždyť česká a slovenská fotografie prodělaly velice podobný vývoj, úzce se ovlivňovaly a mnoho autorů je řazeno do kontextu dějin fotografie obou národů. Drobné nedostatky v instalaci nemohou výstavě upřít mimořádnou závažnost prezentace, jakou by si bezesporu zasloužila i fotografie česká, která dosud čeká i na souborné knižní zpracování. Slovenská národní galerie k výstavě vydala téměř pětisetstránkovou reprezentativní publikaci. Fotografie na Slovensku byla do té doby nejkomplexněji zpracována v Dějinách slovenské fotografie od Ľudovíta Hlaváče, v dnes těžko dostupné knize z roku 1989.

Slovenská fotografie 1925 2000. Městská knihovna Praha, 20. prosince 2002 až 30. března 2003, autoři výstavy Aurel Hrabušický a Václav Macek, kurátorka pražské výstavy Hana Larvová, otevřeno úterý až neděle od 10 do 18 hodin, vstupné 60, Kč.