Když Rea po osmé hodině nastoupil na pódium, bylo publikum v ne zcela zaplněné hale ztuhlé mrazem a moc nereagovalo. Aniž by cokoliv řekl, spustil kytarista s kapelou sérii archaických instrumentálek "vybrnkávaček" ve stylu 60. let, která vyvolala spíše vlažnější potlesk. Velká část obecentstva byla repertoárem zjevně překvapena, chvíli to vypadalo, že si Rea odskočil z nějakého bizarního Kauriskmäkiho filmu.

V další části koncertu se pozměnilo pozadí a nad pódiem se rozsvítil nápis The Hofner Bluenotes. Teprve pak Rea nasadil svá pověstná slide sóla a skutečně hutný bluesový zvuk. Hala ožila a tleskala nejen na konci skladeb, ale i po některých zvlášť vydařených delších sólech, kdy si kytarista pohrával s převážně hlubokými tóny a donutil svůj nástroj naříkat jako mohutné lesní zvíře chycené do pasti.

Do desáté hodiny stačil Rea odehrát některé skladby z novinky The Return Of The Fabulous Hofner Bluenotes i řadu letitých klasik uvítaných nadšeným pískáním a tleskáním (Josephine, Looking for the Summer, Julia, Let´s Dance, Road To Hell a další).

Známé hity ale nebyly tím hlavním, co koncert pozvedlo nad průměr, nejsilnější momenty se nacházely spíše v několika pomalých, naléhavých kytarových improvizacích, kde Rea potvrdil svou osobitost. Narozdíl od kytaristů, kteří se domnívají, že čím více not zahrají, tím jsou lepší, Rea s nimi šetří a navíc opatrně odvažuje, kde ubrat a kde přidat na důrazu. Publikum, které si za dlouhá léta posbíral mezi pětadvacátníky i šedesátiletými rockery, mu dobře rozumí a z pondělního koncertu odešlo spokojeno.