Článek
Ve vraku stěží pojízdné staré škodovky dvanáctsetrojky je možné prožít ledasco. Stačí pohlédnout do zpětného zrcátka a nepostrádat špetku fantazie a přiměřený věk. Pak se dějí věci: od raných druhových nenávistí skrze troufale poznávací hry na doktory, dopisovací mánii prepuberty a první nesmělé, ale již opravdické erotické vzněty a sebeztrapňující "slovaneschopné" schůzky až k prvním láskám a zklamáním.
Doslovnost i obraznost
Na první pohled studenti alternativní větve herectví nepřesahují běžné otevřené studentské produkce na podobná témata. Někteří starší diváci (a některé kritičky) se brání připustit, že něco podobného zažívali také, nebo na to v starostlivé přepracovanosti už zapomněli. Ostatní, absolutní většina, se spolu se studenty báječně baví.
Co odděluje damáky výrazně od podobného akademického žertování a la these, je promyšlená koncepce, gradování motivů, doslovnost i obraznost. A účelná práce s rekvizitami. Ostatně mají na to vlastně už skoro "papír". Výsledkem je voňavost dobře použitých divadelních prostředků, bezprostřednost zpovědi, jakási "nedbalá nonšalance", kterou na své ovečky jako by přenesl jejich pedagogický velitel Jan Schmid.
Chvála kandrdasů
Dobrou připravenost a pilná učednická léta prozradil na sebe a potvrdil student režie na katedře alternativního a loutkového divadla, koordinátor improvizačních nápadů hereckého týmu Jiří Havelka. Jako většina autorů současných českých filmů i divadelních inscenací o normalizačním bezčasí rezignoval sice na politickou reflexi 80. let, v nichž všichni aktéři začali rozum brát, přesto ale studentské ohlédnutí nepostrádá dobový akcent.
Z herců, kteří do inscenace přinesli vlastní nápady, historky a trapasy, řadím k nejzapamatovatelnějším talentům Markétu Richterovou, Adélu Stodolovou a Jiřinu Mencákovou. Mohl bych jmenovat i maskulinní část souboru. Leč jak už to bývá, kritikovi se vzpomínky na dětské až adolescentní nesmutnění spojuje zpravidla s ženskými jmény.
DAMU - Studio Studia Y Praha - Jiří Havelka a kolektiv: 1203 aneb Není mi smutno. Režie J. Havelka, scéna Vladimír Němeček.