Uvedeno je v Rotterdamu například jediné filmařské dobrodružství Samuela Becketta, jenž realizoval v roce 1965 snímek Film s Busterem Keatonem, aniž by jej v něm ale nechal hlavního protagonistu promluvit jediné slovo. Snímek je spíše pokusem o zachycení lidského pozorování i sebepozorování, stejně jako studií Keatonovy masky.

Historii avantgardy připomíná Duschampův abstraktní snímek Anémic cinéma (1926), v němž před našima očima rotují nonsensové fráze v podobě otáčející spirály. Francouzský „prokletý milenec“ a poutník Jean Genet se zase posmrtně připomíná jako filmař surrealistické poémy Píseň lásky (1950), v níž francouzský dozorce orgiasticky pozoruje masturbující vězně. Mimochodem kvůli explicitně homosexuálnímu obsahu  byl film, inspirovaný tvorbou Jeana Cocteau či Kennetha Angera, dlouho ve Francii zakázán, ale Genetovi se podařilo s Jonasem Mekasem propašovat jej po částech do Ameriky.

Festival ale v uvozovkách objevuje i moderní umění v podobě například kratších snímků Camerona Jamieho, jenž se věnuje jinak body artu až na hranici téměř przkoumávání lidské antropologie. V kinech jsou zde ke shlédnutí i kontemplativní snímky Světlany Proškurinové, první dámy uměleckého ruského filmu, která se ve filmech pokouší přiblížit tajemství i pochody lidských psychických mentálních pochodů.