O letošním úspěchu investovaných švýcarských peněz i státní podpory svědčí i čerstvá oscarová nominace pro animovaný film Pierre et le Loup Suzie Templetonové.

Filmový byznys, to je dnes hlavně marketing. Prorazit na mezinárodní scéně si žádá propagaci, pořádné národní festivaly a zahraniční přehlídky. Ale kardinální otázkou zůstává, čím bude ten který film tak specifický a zároveň obecný, aby zaujal a oslovil lidi na různých stranách Země.

Švýcarská kinematografie je trojjazyčná, v dokumentu multikulturalistická, v hraném filmu regionalizovaná. Loňská produkce nabízí dvě hlavní témata. Řada filmů se točí kolem majestátní horské přírody, která si uchovává půvab panenské čistoty i „přirozeného“ života.

Švýcaři se identifikují s obrazem přírody

O tom, že si takový uzavřený ráj Švýcaři pyšně střeží a spojují jej s národní identitou, svědčí ocenění nejlepší dokument loňského roku pro Zvuky Země od Stefana Schwieterta. Ten v něm domýšlí vztah lidského hlasu a folklórního zpěvu k místu a hledá i různé podoby švýcarského jódlování. Mimochodem je přirovnává k léčivé meditaci, při níž vám Alpy odpovídají ozvěnou.

Podobná témata ale naleznete i v jiných filmech stejně často jako ve zdejších letácích na ochranu životního prostředí. Filmy Poslední sedlák z Prugiasca nebo Z kopce do kopce se věnují přežívajícím soukromým zemědělcům, kteří bojují nejen s přírodou, ale také s konfederálními úředníky a velkochovy o svou identitu.

Na principu magické i hojivé přírody je vystavěn příběh moderní bajky Thomase Imbacha Byl jsem švýcarský bankéř, v němž se přistižený podvodník ponoří do vod Kostnického jezera, aby podstoupil životně nebezpečnou zkoušku a hledal mezi nymfami lásku.

Zvláštní potřebu mytologizování vlastní minulosti a sebeutvrzování, byť v postmoderním stylu, nabízí crazykomedie o vzniku Švýcarska Tell mezinárodně renomovaného Mikeho Eschmanna. Výsledek vypadá asi jako staročeské báje Františka Ringo Čecha, jen tentokrát ukazuje, jak si Švýcaři vybojovali nezávislost na Habsburcích.

Partnerské vztahy a manželství v krizi

Vítězným hraným snímkem roku se stal Přítel Michy Lewinského, líčící příběh neúspěšného milence, který se po smrti své milované vydává za její poslední známost, ale mnohem lepší je křehké citové drama dospívání Jeanne Waitzové Bez něhy s mladou hvězdou francouzského filmu Isild Le Besco v roli psychicky zraněné a osamělé sestřičky, která se touží z nešťastné lásky zabít, ale postřelí při tom malého školáka. Policie marně hledá pachatele, zatímco shodou osudu se právě ona má o malého pacienta v nemocnici starat.

Mimořádná italská koprodukce Silvia Soldiniho Dny a obláčky vypráví o vztahu Esy a Michela. Zatímco ona se věnuje i po čtyřicítce studiu historie, společné domácí štěstí se ze dne na den zhroutí. Vyjde najevo, že podnikatel Michele ve skutečnosti už dva měsíce nepracuje, a co víc, nedovede se o rodinu postarat ani zvládnout výčitky, lítost a ješitnost. Jediná žena může v tu chvíli zachránit rodinu, když obětuje své radosti i zájmy. Ale může to takhle vydržet?

Soldiniho snímek odráží druhé největší téma loňské švýcarské produkce. Příběhy o manželstvích v krizi bilancují genderové role, zatímco zdejší dosud bohatou a dobře pojištěnou „zemi zaslíbenou“ stíhá nejistota rychle se proměňujícího světa.