Je Višňový sad vaším prvním hereckým setkáním s Čechovem? Otevírá vám postava Raněvské nové herecké možnosti?

Nabídku hrát v Čechovových Třech sestrách a Višňovém sadu jsem dostala už asi před deseti lety, a to právě od režiséra Vladimíra Morávka. Tehdy i následující roky jsem ale musela Vladimírovu nabídku odmítnout kvůli povinnostem manželky prezidenta. Vyměnili jsme si však tehdy pár krásných dopisů. Mezitím nastudoval pro hradecké divadlo cyklus Čechovových her Čechov Čechům, s inscenováním Višňového sadu si na mě ale myslím počkal. S postavou Ljubov Raněvské se mi, tak jako s každou jinou, otevírají nové i zasuté světy, které v sobě nosím, a zúročují zkušenosti, které jsem nasbírala.

Vladimíru Morávkovi bývá někdy vytýkáno, že příliš nemyslí na herce. Jaká je vaše zkušenost ze zkoušení Višňového sadu?

Vladimír Morávek je osobnost s vyhraněným názorem a jasnou představou. Herce, kteří s ním jeho vizi sdílejí a jsou naladění na stejnou strunu, jako třeba i já, to inspiruje. Práce s ním byla velmi krásná, ale i náročná na psychické i fyzické síly, protože Vladimír chce na každé zkoušce vidět hotový tvar, a to pokud možno ihned.

Višňový sad je hra o zhroucení starého světa a zrodu nového, s nímž se postavy Raněvské i Gajeva nedokážou identifikovat. Vidíte v obraze jejich tragikomických existencí paralelu s dneškem?

Starý svět zaniká a nový se těžce rodí. To platí pořád a Raněvské, Gajevy nebo Lopachiny potkáváme i dnes. V tom je Čechovova hra nadčasová a zároveň současná.