Článek
Jejich umělecká díla se stávají novými turistickými atrakcemi a pro diváky jsou stejně přitažlivá jako třeba sklomalby Marka Chagalla či Josefa Šímy v kostelech ve francouzské Remeši.
Gerharda Richtera, jehož obrazy se na aukcích v Londýně a New Yorku prodávají za milióny liber a dolarů, oslovila před několika lety fundace slavného dómu v Kolíně nad Rýnem, aby vytvořil velké okno pro nejslavnější sakrální prostor dolního Porýní.
Richter byl úkolem velice poctěn a zdarma navrhl pro kolínskou katedrálu abstraktní skleněnou mozaiku, která se každý den rozsvítí s východem slunce a během dne i proměnlivého počasí mění svůj barevný vzhled.
Vitraje Gerharda Richtera pro dóm v Kolíně nad Rýnem a Sigmara Polkeho pro Grossmünster ve švýcarském Curychu (vlevo).foto: Právo/Repro
Neméně proslulý Markus Lüpertz, profesor na düsseldorfské Akademii (narozený mimochodem v roce 1941 v severočeském Liberci), zas vyprojektoval vitraje s motivy ze Starého a Nového zákona pro kolínský chrám sv. Ondřeje (St. Andreas). Od loňska jsou již osazeny a věřící mají pohnout k meditaci zvláštním, moderním expresivním stylem. A třetí velikán německé malby, Sigmar Polke, zcela nedávno dokončil sklomalby pro středověkou katedrálu ve švýcarském Curychu (tzv. Grossmünster).
Okno spíše pro mešitu
K zájmu výtvarníků o tyto zákázky nevede nějaké náboženské přesvědčení. Nikdo z nich není horlivě praktikujícím katolíkem nebo protestantem. Povětšině se vzdali i obvyklého horentního honoráře. Asi nejvýstižněji pohnutky vyjádřil Lüpertz, když řekl, že jeho obrazy mohou z galerií kurátoři za čas sundat a dát je do depozitáře, ale jeho okno v kostele zůstane věčně.
Práce v historicky atraktivním prostoru naplňuje jejich kreativní sebevědomí. Když Richter uviděl svoje nové vitraje, prohlásil, že žádný obraz ho tak vnitřně neuspokojil jako právě malba na skle. Ne všichni jsou ale stejně nadšeni. Joachim kardinal Meisner řekl Richterovi, že jeho okno se do katolického chrámu moc nehodí a spíše by svým dekorem patřilo do mešity. Ale i církev si je vědoma, že nové umění přivede do interiéru kostelů i ty, kteří by sem třeba jinak vůbec nezavítali.
Zakázka za boží mzdu
K trojici Richter – Lüpertz – Polke se nyní přidal i čtvrtý mušketýr, vycházející velká hvězda lipské malířské školy, sedmačtyřicetiletý Neo Rauch, jehož výstavu mohli čeští diváci vidět nedávno v pražském Rudolfinu. Dostal zakázku od nadace katedrály v Naumburgu (asi padesát kilometrů od Lipska), která patří k největším pokladům německé rané gotiky.
Pro boční kapli dómu vytvořil cyklus červeno-bílých vitrají o životě svaté Anežky Durynské, žijící ve 13. století. Anežka se stará o nemocné, věnuje žebrákovi plášť a loučí se s manželem Ludvíkem IV., který vyráží na křížovou výpravu, z níž se ale už nikdy nevrátí.
Neo Rauch o zakázce říká: „Většina současných malířů do kostela dělá vitraje, které jsou hodně abstraktní a vyjadřují něco jako vnitřní světlo či záření paprsků. Já jsem figuralista, takže jsem se vrátil zpět k tradici vyprávění příběhů.“
I Neo Rauch, který vydělává na obrazech běžně desetitisíce i statisíce eur, vytvořil pro Naumburg vše bez nároků na výdělek. Tvrdí, že inkasoval pouze „boží mzdu“ čili milost z nebes, v kterou věří, i když sám nemá s křesťanským náboženstvím „nic do činění“. „Jsem spíše panteista,“ říká. Jeho sklomalby byly odhaleny před několika týdny, o vánočních svátcích. Staly se novým magnetem přitahujícím do naumburského dómu milovníky umění.