Článek
Vystudovala jste kromě jiného anglistiku a amerikanistiku na FFUK. Zaujala vás už tehdy Cesta dlouhým dnem do noci?
Měla jsem O’Neilla ráda už za studií a tuto hru zvlášť, má totiž mimořádné postavení nejen v jeho díle, ale ve světové dramatice vůbec. Málokterá hra je tak osobně autobiografická, navíc velmi rozsáhlá a depresivní.
Napadlo vás už tehdy, že byste ji chtěla někdy uvést?
Tak to určitě ne, protože jsem vůbec netušila, že se někdy budu zabývat divadlem. V té době jsem spíš toužila vidět ji v nějaké dobré inscenaci.
O’Neill v této hře řeší své vztahy s rodiči a svůj život dost otevřeným způsobem…
Ale on zase až tak odvážný a otevřený není, aspoň ne vůči sobě. Řeší se v ní egocentrický otec, matka narkomanka, alkoholismus bratra, ale on sám skrze autobiografickou postavu Edmunda Tyrona o sobě mnoho neřekne, je spíše zrcadlem ostatních. Ale mně je tahle autorova subjektivita dost pochopitelná a blízká, on by ji mohl klidně zakrýt, ale neudělá to.
Proč jste se rozhodla hru znovu přeložit?
Jako režisérka mám potřebu text interpretovat a překlad je k tomu ideální cestou. Překlad mě donutí hru přečíst skutečně pozorně. Navíc jsem zvyklá text dotvářet i během zkoušení s herci, takže se režisérka s překladatelkou „lépe dohodnou“. A co teprve ty tantiémy…
Inscenace má silné a slibné herecké obsazení…
V Divadle Bez zábradlí režíruju potřetí a v minulých inscenacích (a dalších v jiných divadlech) jsem spolupracovala s Filipem Čapkou a Zuzanou Bydžovskou, která je zase v dobrém hereckém partnerství s Jiřím Bartoškou…
…takže zkoušení stálo za to?
Zkoušení bylo krásné i příšerné zároveň, strávili jsme dva měsíce se syndromem lidí, kteří přežijí společně katastrofu. Tahle hra opravdu není snadná a řeší velmi kruté a složité věci. S nadsázkou řečeno – diváci, kteří to přežijí, by měli hledat nejbližší větev…
Přesto někteří označují Cestu dlouhého dne do noci jako tragikomedii. Dá se ale v textu vůbec najít humor?
Určitě ne v tom smyslu, že to vylehčíme několika tanečky nebo vtipy. Humor hry je spíš ironie a absurdita plynoucí z úsilí postav o přežití. Snaží se svou situaci zbagatelizovat, a ocitají se tak na hranici absurdity.
V čem je O’Neillova hra dnes aktuální?
Přes všechny technologie a vymoženosti se lidé stále rodí rodičům a někteří z nich mají sami děti… A řeší své vztahy. Snaha uniknout realitě se taky moc nemění. Vlastně by bylo fajn, kdyby se nás to dnes už netýkalo. Ale tak tomu není.