Iniciátorem českého projektu je Jednota hudebního divadla. Deník Los Angeles Times označil přenosy z MET za novou uměleckou formu. Mohu potvrdit, že je to zvláštní zážitek. Aniž by tělesná schránka opustila omšelý sál žižkovského kina, duch se vznáší v hledišti MET.

Představení bez odpočinku

Čtrnáct kamer, jimiž je přenos ve vysoké obrazové i zvukové kvalitě snímán, umožní navíc v pauzách mezi dějstvími nahlédnout divákům i za kulisy, kde Romeo Roberta Alagni pije vodu z PET láhve, Stefano Isabely Leonardové si s kolegou nasucho „přeříkávají“ šermovací scénu a Anna Netrebko šplhá po strmých schodech na Juliin balkón, zatímco garderobiér pečlivě střeží, aby se jí éterický plášť nezachytil o hrubé zábradlí.

„Vnímáte přítomnost kamer při přímých přenosech?“ ptá se Roberta Alagni reportér v programu, který k projektu vydala MET. A i když představitel Romea tvrdí, že se od publika vždy dokáže odstřihnout, připouští, že při přímých přenosech si je vědom, že mu kamera snímá tvář filmovým detailem.

„Všechno musíte mít v očích,“ říká Alagna. „V normálním představení jsou momenty, kdy si i na scéně můžete krátce odpočinout. Tady ne.“ Permanentní herecké nasazení je jednou z věcí, jež (kromě perfektních pěveckých výkonů) zaujme na první pohled. Pěvecky dokonalá Netrebko víří při náročné árii po scéně v rychlé taneční kreaci, herecky rozehranou má scénu, v níž se Julie odhodlává vypít uspávací nápoj od bratra Lorenza, při jehož oddávací řeči spolu Romeo a Julie pubertálně flirtují, temperamentní souboje u nás divák hned tak neuvidí ani od činoherců.

Víc než přenos

Kamery nabídnou i pohledy, které se divákovi v MET nenaskytnou: „letecký“ záběr scény z provaziště či pohled na dirigujícího Placida Dominga, který k divákům promluví „naživo“ během pauzy. Je to tedy víc než pouhý přenos představení z MET. Na druhé straně divák v kině je determinován pohledem kamery, respektive režie, jen vzácně je snímán celek scény. Pro někoho to může být omezení, někdo ocení detail tváře představitelů, nahlížející do jejich pěvecké a herecké „kuchyně“.

Aplaus plátnu

Premiéra v Aeru odkryla i nepřipravenost diváků na to, jak se v případě přenosů z MET vlastně chovat. Nikdo sice nepřišel v dlouhé večerní róbě, ale v kině vládla slavnostní premiérová nálada. Hamletovskou volbou se stalo tleskat, nebo netleskat?

Zpočátku jen pár diváků váhavě následovalo aplausy divadelního publika, v závěrečné děkovačce (se standing ovations v MET) se žižkovský sál rozdělil na tleskající nadšence, kteří se dokonale vžili do pocitu přímých svědků představení, a skeptiky, uvědomující si, že i sebevřelejší aplaus k sólistům na plátno nepronikne. Ve světě je prý ale běžnější první, ztotožňující se reakce.

Kino bylo vyprodáno do posledního místa. Tři sta korun není přemrštěná cena. Na Humperdinckovu Perníkovou chaloupku je ale ještě dost volných míst. Další přenosy jistě vychytají drobné technické problémy. Do Prahy doputoval nový fenomén, na který si musíme zvyknout.