Ačkoliv fotografie byla pro Hackenschmieda, narozeného v rakouském Linci, podle jeho slov jen cestou k filmu, na přelomu 20. a 30. let se jí věnoval velmi intenzivně. Fotil zejména dokumentární snímky Prahy, autoportréty a další volnou tvorbu. Jeho nadčasově působící snímky se vyznačovaly vynikající formální a kompoziční čistotou.

Jako jedenadvacetiletý mladík, studující architekturu na ČVUT, se podílel na vzniku na svou dobu nekonvenčního filmu Erotikon (1928) režiséra Gustava Machatého. Později se jako střihač výrazně zasloužil o podobu slavného filmu Karla Plicky Zem spieva (1933). Současně publikoval sloupky o filmu v časopise Pestrý týden, v Národním osvobození a přispíval také do Fotografického obzoru.

Během roku 1930 inicioval tři významné umělecké počiny. Natočil první československý avantgardní film s názvem Bezúčelná procházka, v němž bez zvukového doprovodu zachytil zdánlivě bezúčelnou cestu pražského chodce periferiemi předválečné Prahy.

Pak uspořádal přehlídku Týden (světového) avantgardního filmu v Pražském kině Kotva, kterou kunsthistorikové označili za průkopnickou, a v Aventinské mansardě pomáhal organizovat výstavu Nová fotografie, kde zároveň vystavoval po boku Ladislava Berky, Jiřího Lehovce, Josefa Sudka, Eugena Viškovského a dalších. S Berkou a Lehovcem (takzvané aventinské trio) prosazovali novou estetiku a poslání fotografie četným publikováním v soudobých časopisech.

S Baťou na cestách 

Během 30. let se prohluboval Hackenschmiedův zájem o kinematografii. Získal pracovní úvazek v propagačním oddělení Baťových ateliérů ve Zlíně, kde vytvořil řadu užitých dokumentů počínaje reklamním snímkem Silnice zpívá. Továrníka Jana Antonína Baťu doprovázel na služební cestě kolem světa, na níž kromě dokumentárních filmů pořídil i soubory tematických fotografií především z USA a Indie.

Jeho budoucí kariéru zásadně ovlivnilo setkání s americkým dokumentaristou Herbertem Klinem, s nímž točil film Krize, pojednávající o nástupu fašismu v Evropě. Kline mu v roce 1939 pomohl vyřídit formality potřebné pro odchod do USA a usnadnil mu tam pak rovněž počáteční profesionální uplatnění.

Ve Spojených státech se Hammid, jak si začal nově říkat, brzy prosadil jako představitel nezávislého a experimentálního filmu. Se svou první manželkou, básnířkou Eleanor "Mayou" Derenovou natočil mimo jiné jedno ze zakladatelských děl amerického nezávislého filmu Osidla odpoledne (Meshes of the Afternoon). Ve filmu vystupovala krásná a inspirativní Maya, která se také stala ústředním tématem celé série tehdejších Hammidových fotografií, které zahrnovaly civilní i aranžované portréty a akty.

Oscar pro experimentátora 

Slávu a uznání amerických kolegů si ovšem vydobyl jako "invenční experimentátor s trojdimenzionálním filmovým obrazem" spoluprací s Francisem Thompsonem na krátkometrážním dokumentu Být naživu (To Be Alive). Za svůj údajně nejoblíbenější film získal v roce 1965 Oscara. Snímek natočený pro Světovou výstavu v New Yorku byl netradičně promítán na trojdílné plátno. Hammid v experimentech s víceplátnovou projekcí pokračoval a jako střihač spolupracoval na řadě filmů vyrobených technologií IMAX a také na multiprojekčních filmech.

Do Československa se Hammid podíval až v roce 1986 v rámci krátké pracovní cesty. Po pádu železné opony se vracet už nechtěl, jeho domovem byla Amerika, kde vyrostly obě jeho děti z druhého manželství s Hellou Heymanovou: dcera Julie a syn Tino. Do pozdního věku se udržoval ve vynikající kondici, pravidelně meditoval a zabýval se zen-buddhismem. Zemřel v New Yorku 26. července 2004 ve věku nedožitých 97 let.

Dosud nejrozsáhlejší Hackenschmiedova filmová a fotografická retrospektiva v ČR s názvem Praha-Paříž-New York se uskutečnila v roce 2004 ve Francouzském institutu a Ateliéru Josefa Sudka.