Kdy vás napadlo, že hlavním tématem knihy nebude příběh Rudolfa II., užiji-li vašich slov "alchymisty na císařském trůně, sběratele cenností a kuriozit a také neurotika," nýbrž příběh Codexu gigas a lidí s touto knihou spojených?

Intenzivně jsem pracoval na románu o Rudolfovi II. a měl jsem hotových několik kapitol, když mi bylo stále zřejmější, že ten příběh chci vyprávět úplně jinak. Nenašel jsem nic, co by ho odlišilo od ostatních příběhů, které se odehrávají ve stejné době a na stejném místě. Zároveň jsem věděl, že chci, aby císař v mém románu zaujímal význačné místo, a začínal jsem tušit, že řešení se snad nachází ve všech těch podivuhodných, bizarních pokladech v jeho muzeu kuriozit. Přitom jsem narazil na Codex gigas. Než jsem došel do tohoto bodu, musel jsem popsat sto stran, které pak skončily v koši...

Inspirovalo vás Jméno růže Umberta Eca? Třebaže jde o odlišné knihy z různých historických období, některé motivy zde přece jen jsou. Třeba tajemné prostředí kláštera, touha po vědění, nebezpečí fanatismu, kriminální zápletka kolem tajemného rukopisu...

Abych byl zcela upřímný, román Jméno růže pro mě představuje poněkud nevyrovnanou směs filozofických pojednání a obyčejného detektivního románu. Takže v tomto smyslu nevnímám Ekův román jako inspirační zdroj. Věci, o kterých jste hovořil - prostředí kláštera, lidská touha po vědění a to i za cenu vlastního zničení, zdánlivá i skutečná exotičnost středověku, která nás bude stále znovu zasvěcovat do tajů a hádanek starých artefaktů - představují impulz pro moji fantazii. Pak začínám vyprávět příběhy.

Negativně - a někdy též komicky - působí postavy říšského barona Rožmberka a vrchního zemského soudce Lobkovice. Našel jste někde v pramenech údaje, které by odpovídaly vašim charakteristikám, nebo jste povolil uzdu fantazii?

Než jsem nechal obě historické postavy vystupovat v románu, snažil jsem se získat tolik informací, kolik jsem jen mohl. Oba jsou v pozici přetěžovaných, frustrovaných a v podstatě ustrašených dvořanů císaře Rudolfa, který je zaměstnán hlavně sám sebou. Pro tyto lidi může mít člověk pochopení - stále znovu se v nich probouzela naděje, že se císař bude konečně věnovat státnickým povinnostem, a pak opět přicházela deziluze, když Rudolf opětovně upadal do neurózy.

Bylo by bývalo samozřejmě možné vymyslet si jména těchto vysoce postavených mužů, ale z dramatických důvodů mi připadalo zajímavější, když nechám vystupovat skutečné říšské zaměstnance - Rožmberka a Lobkovice. Doufám, že se mi v doslovu podařilo ozřejmit, že ve skutečnosti měli oba pánové jistě mnohem profesionálnější formát.

Navštívil jste místa, která popisujete?

Samozřejmě jsem navštívil Podlažice a Broumov. Bohužel jsem si neuvědomil, že bych mohl v sousedství Podlažic, v Chrudimi, potkat Jana Frolíka, jehož fascinující archeologické nálezy na starém mnišském hřbitově v Podlažicích mi pomohly při psaní. Doktor Frolík mě v mém pátrání velmi podporoval, proto bych mu rád z celého srdce poděkoval.

Při návštěvě v Broumově jsem se dostal zcela nečekaně do oblasti skalních měst Adršpachu a Teplic. Touto krajinou jsem byl natolik uchvácen, že jsem ji zkrátka ve svém románu musel využít. Ve skutečnosti by tudy Andrej a Cyprián nikdy neprojížděli, neboť by pro ně tato cesta znamenala nesmyslnou zajížďku.