Proč jste pro třetí Praguebiennale, které se koná v karlínské Thámově hale, zvolili jako stěžejní téma postavení outsidera v globalizovaném světě?

Outsider je velmi aktuální téma pro umění, jestliže si uvědomíte, jakou roli měl a má umělec ve společnosti. Praha je centrem, ale současně je i provinční. Stále ještě není zcela v centru současného umění. Chtěli jsme testovat, do jaké míry uchovává svůj genius loci pod tlakem procesu globalizace, jehož součásti jsme i my a Praguebiennale.

Umělci, a především umělkyně, byli a stále jsou naší společností považováni za excentriky a díla i těch nejvýznamnějších bývají často zpočátku odmítána.

Jako speciální hosty třetího Praguebiennale jste zvolila tři ženy - Marinu Abramovic, Shirin Neshat a Vanessu Beecroft. Proč právě je?

Přestože tyto tři světově proslulé umělkyně pocházejí ze zcela odlišných kultur - Abramovic je původem Srbka, Neshat Íránčanka a Beecroft Italka -, jejich společným rysem je ztráta nebo opuštění rodné země.

Vedla jste s nimi obsáhlý rozhovor, který publikujete v katalogu, mimo jiné o tom, jak důležitou roli má pro současného umělce jeho národnost a kultura, z níž pochází. Jakou roli má pro vás?

Jste v podobném postavení jako ony - přes dvacet let žijete v Itálii, v zahraničí působíte jako kurátorka a také jako vydavatelka prestižního mezinárodního časopisu o současném umění Flash Art. Díla všech tří umělkyň měla na stránkách našeho časopisu Flash Art premiéru.

Marina Abramovic svými performancemi zaměřenými na fyzické prožití často mezních nebo i jinak obtížných situací pro mne představuje vázanost na mé vlastni začátky v sedmdesátých letech - tehdy jsem se po vystudování historie umění začínala orientovat ve světě současného umění společně s umělci, kteří tehdy působili na pražské alternativní scéně (například Karel Miler, Petr Štembera, Jan Mlčoch a Jiří Kovanda, kteří jsou představeni na Prague Biennale 3 v sekci českého minimalismu).

Heroicky zaměřené umění Mariny Abramovic je pro mne inspirací k odvaze a k rezistenci i v nejobtížnějších situacích. Umění Vanessy Beecroft, které rovněž znám od počátku, věnoval Flash Art International první titulní stránku ještě před explozí jejího mezinárodního úspěchu. Její umění pro mne představuje stylovost a smysl pro krásu, které jsou quintesencí italské kultury, s odkazy na renesanci, manýrismus, až po současnost ve svých citacích Pasoliniho, v užívání módy a dokonalosti barev a tvaru k provokativním tableaux vivants, které většinou tvoří ženy, a ty jsou zosobněním i oběťmi subtilních machinací soudobého mocenského uspořádání.

Také Shirin Neshat měla mezinárodní mediální premiéru na stránkách časopisu Flash Art. Bylo to poprvé, kdy žena z Íránu vstupovala na mezinárodní uměleckou scénu, a to ne jenom jako exotický outsider, ale jako někdo nahlížený rovnoprávně s ostatními etablujícími se umělci.

Shirin Neshat postupně přešla od fotografií k narativním filmům. Jsou to ještě díla pro výtvarné galerie?

Od prvních černobílých fotografii žen v tradičním íránském oblečení, se zbraněmi v rukách, částečně překrytými íránskou poezií, se Neshat vypracovala k velmi působivým narativním filmům, které jsou prezentovány jako instalace v galeriích a na mezinárodních výstavách, z nichž Prague Biennale bude zřejmě tou poslední. Svůj příští dlouhometrážní film, který Neshat právě dokončila v Maroku (a je pokračováním filmu Zarin, který můžete zhlédnout na Praguebiennale 3 v Karlíně), hodlá představit mimo galerie umění na filmovém festivalu v Cannes.

Shirin Neshat bylo právě pro její vyhraněnou kritiku postavení žen v íránské muslimské společnosti znemožněno navrátit se do země jejího původu.

Letos se bienále hodně věnuje rumunskému umění, konkrétně klužské malířské škole. Kdy jste se začala s rumunským současným uměním častěji setkávat a čím vás zaujali právě umělci z Kluže?

Během přípravy na Praguebiennale 2 jsem se seznámila s rumunským umělcem Viktorem Manem a díky jeho pomoci jsem měla možnost poznat i další umělce z Kluže - představitele velmi rafinované galerie Plan B. Rumunsko se svými několika bienále, především Bienale Periferic v Iasi, stojí v tomto okamžiku v popředí zájmu mezinárodní umělecké scény.

I na letošním bienále v Benátkách byl rumunský pavilón citován mezinárodními pozorovateli umění jako jeden z nejzajímavějších. Také v Praze patří rumunská reprezentace mezi ty nejzajímavější. Například dílo Communism never happened Cipriana Muresana tvořené písmeny vyříznutými z gramofonových propagandistických desek z období Cauceskovy diktatury reprezentuje dezorientaci někoho, kdo se po letech izolace stává součástí světa, který nedává smysl a neposkytuje ani orientaci. Domnívám se, že toto dílo vyjadřuje velmi přímo pocity mnohých umělců nejen v Rumunsku, ale i v geografické oblasti východní a střední Evropy i mimo ni.

K přípravě Praguebiennale jste vyzvali na dvě desítky kurátorů z celého světa, včetně tuzemských osobností. Některé z nich, jako například Jiří David, s vámi spolupracují opakovaně. Dá se říct, že postupně budujete stálejší tým?

Někteří kurátoři s námi spolupracují již na druhém nebo dokonce na třetím bienále (Marco Scotini), Vít Havránek, Jiří David, Juraj Čarný. Jedná se o zkušené kurátory se kterými se nám dobře spolupracuje, o jejichž kvalitě nemáme pochyby. Vědí, jak je možné pracovat v podmínkách Praguebiennale, kde na rozdíl od jiných podobných manifestací nemáme k dispozici velké finanční prostředky, ale kde je možné a nezbytné uplatnit velkou dávku spontaneity a vynalézavosti. Náš kurátorský tým je však neustále v pohybu a je otevřený novým příchozím.

Bienále koncipovalo celkem pětadvacet kurátorů, což zajišťuje různorodost pohledů na současné umění. Zároveň ale labyrint dvaadvaceti sekcí ztěžuje orientaci a hrozí, že se v něm divák "ztratí". Neobáváte se, že by s případným rozrůstáním otevřené sekce Open Space v budoucnu mohla koncepce bienále postupně podlehnout "entropii", takže by bylo téměř nemožné vysledovat jakékoli téma a souvislosti?

Domníváme se, že jednotlivé sekce zjednodušují navigaci v prostoru Praguebiennale a že každý návštěvník si najde alespoň jednu nebo více, které ho zaujmou. Praguebienale tak jako každá jiná výstava současného umění je rovněž prezentací umění tout court, které se děje bez medializace kurátora a Open Space tuto rostoucí tendenci i požadavek jak diváků, tak umělců vyjadřuje.

Bienále má v našem pojetí být velkým svátkem pro umělce, pro odborníky i pro milovníky umění, a také pro co nejširší veřejnost. Nejde nám jen o představení kurátorských vizí a projektů, ale o představeni variability současné tvorby, jejímž kritikem a interpretem se stává každý návštěvník výstavy.

Výstava je koncipována tak, aby se divák stal sám tvůrcem, působivý rozmanitý prostor bývalé Thámovy haly v Karlíně je ideální pro přímé tvůrčí zásahy a této koncepci výstavy velmi pomáhá.