Jaké to je hrát na víceméně poprockovém festivalu, kde ani není scéna vyhrazená taneční hudbě?

Pro nás je to přirozené. Tvoříme hudbu, o níž sice víme, že je taneční, ale pro nás není žádný rozdíl mezi rockem, popem a taneční hudbou. Skutečnost, že je elektroničtější, neznamená, že není živá. Hrajeme na rockových festivalech s The Cure, Iggy Popem i Metallikou a cítíme se tam velmi příjemně. Jsme umělci, kteří se vyjadřují hudbou.

Ale v době, kdy jste začínali, byla scéna taneční hudby hodně oddělená od ostatních.

Ano. A nám, jako lidem vytvářejícím umění, se taky zdálo, že taneční scéna má hodně zúžený pohled. Mnoho tanečních skupin nemělo žádné vokály, nevytvářely ani písně, všechno bylo jen o rytmu. To mi vždycky připadlo nudné. Mám rád dobré techno, je skvělé, ale mám taky rád dobrý jazz, dobrou klasiku i dobrý soul a rock.

To zní docela eklekticky.

Jo, já si myslím, že by takový měl být každý člověk, že by se neměl omezovat jen na jednu věc. Vezměte si třeba jídlo, můžeme si pochutnávat na pokrmech z celého světa. Nebo film, mohou nás pobavit speciální efekty, ale jiné snímky nás zaujmou umělecky svou poetikou. Myslím, že prostor je pro všechno.

:. Felix Buxton na letošním festivalu Rock for People. Foto: NOVINKY/Ondřej Lazar Krynek

Jak důležitá je vás technika, kterou využíváte?

Zase tak ne. Často představuje startovní čáru. Mám rád techniku, protože umožňuje dělat věci, které jsou méně předvídatelné. Ale naživo někdy hrajeme akustické verze našich skladeb a taky mě to baví. I tak totiž můžete dělat současné věci, i když je to těžší než s technikou.

Když mluvíme o hudbě, ta je tvořena melodií, harmonií, rytmem, témbrem a rozložením zvuků v prostoru. Který aspekt je pro vás nejdůležitější?

Je to docela obtížná otázka, ale asi prostor. Zejména, ten který obývám. Hudba je pro mě jako živá malba. Vezměte si to třeba teď při rozhovoru na festivalu, my dva děláme vokály, támhle hraje kapela, duní to a vytváří rytmus a jsou tu nějaké další ruchy. Není to ta nejlepší píseň, ale je něco.

Myslím, že důležitý je dojem, zvuk, nálada, atmosféra, která vás chytne stejně jako rytmus, a nemusí tam být ani nějaké beaty, protože rytmus je v zásadě puls, takže důležitý je nějaký organický pohyb, který ani nemusí znít přírodně.

Jak důležitá je technika, kterou využíváte?

Zas tak ne. Často představuje startovní čáru. Mám rád techniku, protože umožňuje dělat věci, které jsou méně předvídatelné. Ale naživo někdy hrajeme akustické verze našich skladeb a taky mě to baví. I tak totiž můžete dělat současné věci, i když je to těžší než s technikou.

Improvizujete při koncertech?

Máme základy, které pouštíme, ale které někdy taky vynecháváme. Většinou máme předem vybrané písně, které budeme hrát, ale také máme oblasti, ve kterých můžeme improvizovat, kdy řekneme bubeníkovi a percussionistovi - tohle je váš prostor a dívejte se na mě, já vám ukážu, kdy tato pasáž skončí . Takže je to organizovaná spontaneita. To jak věci děláme, se pořád mění.