Článek
První zatěžkaná písnička No Such Thing vyvolává mylný dojem, že deska bude stejná jako Audioslave. Postupně se ale od riffů přesunujeme kamsi do oblasti baladického popu á la Rod Stewart či Joe Cocker a album se stylově posunuje.
Vášnivé spory vyvolává zasmušilá verze slavné Billie Jean od Michaela Jacksona. Mnohé zahraniční recenze ji naprosto "sestřelily" a poněkud přehnaně označily za dno celé desky (snad proto, že ji srovnávaly s originálem). Cornell chtěl ale udělat zcela jinou píseň a povedlo se mu to. Zmizel taneční rytmus a geniální basová linka, veškerou pozornost na sebe strhává vypjatý zpěv, který vůbec není zlý.
I v dalších baladách, které zabírají většinu desky, se zpěvák snaží o odlišný přístup, než známe ze Soundgarden a Audioslave. Hledá subtilní výraz, kterým by se přiblížil k soulovým klasikům (Cornell sám prohlašuje, že chce zpívat soul a poslouchá třeba Stevieho Wondera a Mavis Staplesovou).
V některých písničkách se mu to částečně daří, přesto zatím zůstává především rockovým chraplákem. Má sice výborný hlas, ale to je jen jeden předpoklad úspěchu - zcela jiná věc je stylová vytříbenost a jemný cit pro soulovější projev.
Ani nový Cornellův kytarista nedosahuje mistrovství Toma Morella, přesto desku Carry On neodsuzujme šmahem, protože několik písní dopadlo dobře a komu se líbí Cornellův zpěv, najde si to své.
Chris Cornell: Carry On, Interscope Records 2007