Co dalo dada vám osobně i vaší tvorbě?

V roce 1942 jsem udělal cyklus několika desítek básní na téma Tristana Tzary. Z tiskovin náhodně vystřižená slova jsem vložil do klobouku, zamíchal a vybíral. Mnoho jsem jich hodil do koše, ale zůstalo dvanáct krátkých básniček. Žasnul jsem, že vznikly metafory, které bych při vědomém psaní mírně racionálním nenapsal.

Potom mi rozšířil obzor francouzský dadaismus. S Raoulem Hausmannem jsem se nesetkal, ale vyměnili jsme si dvacet dopisů. Dada mě vždy pobavilo, když mi bylo těžko, zvláště za starého režimu.

Studoval jste ho i jako historik. Co vás nejvíc překvapilo?

Dada neminulo českou kulturu bokem. Vepsalo se do poezie, do výtvarného umění i do divadla, ale netušil jsem, že se zapsalo do dějin české hudby. A to díky Ervínu Schulhoffovi, který měl kontakt s německým dadaismem. V Curychu nebo v Paříži na večírcích svou roli sehrál tanec. Píše se, že když na nich byla nuda, vystoupil Hausmann s tancem, který se podobal pohybům člověka, jehož hrozně bolí břicho.

František Halas říkal, že jistý protodadaismus je i Haškův Švejk. Máme ho zapsaný spíš jako humoristický nebo filozofický protiválečný román.

Švejk má velký přesah. Co říkáte, je plošné nazírání. V Haškovi bych musel doslova citovat určité věty, v nichž se z legračního žertíku, ze sprostého výrazu rozklene málem filozofie. Včetně známého: Pozor, jsou tam lidi! Zajímavé je, že chybí porovnání základních manifestů dadaismu s pozdějšími. To je sice odborná věc, ale dotýkám se jí, protože někdy v pololegalitě vydala Jazzová sekce mou knihu o dadaismu. Stojí v ní datum 1983, ale vyšla 1986. Týkala se výtvarného umění.

Druhá moje kniha o dada je nyní hotová. Je to zároveň antologie, protože se týká literatury.

Na výstavě v pražské galerii Smečky připomínáte brněnskou přednášku Františka Halase o dada z roku 1925. Dobře jste ho znal. Jak mluvil o dada?

Vždy s nadšením. Dostal se k němu přes Bedřicha Václavka, s kterým kamarádil a u něhož po návratu z Paříže v nějakém roce 1926 bydlel. Václavek byl bohemista, ale i germanista, studoval po roce 1920 v Berlíně a tam načerpal literaturu pod střechou německého dadaismu. Halas nebyl jazykově na zvláštní výši, ale měl ve Václavkovi dobrého poradce.

V německých spisech Waltera Sernera zabírají příspěvky Halase, Václavka a Teigeho celých třicet stran! Halas, když zjistil, že mě to zajímá, mi po roce 1945 řekl, že najde svou přednášku. Skutečně se tak stalo, měl ji dokonce ve dvou verzích. Byla poškozená, maličko utržená, ale jen v citátu, který jsem z literatury doplnil. V roce 1949 mi říkal, že si ji s dojetím přečetl, ale víc jsme se k tomu nedostali. Někteří lidé říkají, že se to promítlo i do jeho přednášky o poezii.

A co dnešní české dada?

To je především Divadlo Járy Cimrmana, které je těžko srovnatelné s kýmkoli jiným. Ptám se, zda by někde vymyšlená osobnost byla málem po čtyři desetiletí tak rozvedená, aby to byla velká sranda pro široké vrstvy a zároveň pro náročné. To je na tom nejpodivnější, že tyto legrace bývají spíš pro jakousi "méně informovanou" část obyvatelstva. Najdou se sloky některých básníků, například Oldřicha Wenzla. Vlastně každý mladý básník je většinou jen krátkodobě fascinován dadaistickou hrou. Je to jeden ze směrů, který je v povědomí dnešních tvůrčích lidí živější.