Článek
Váš román Ragtime zfilmoval režisér Miloš Forman. Když jste viděl film, poznával jste svou knihu?
Přiznám vám, že jsme se s Milošem Formanem dost přeli, když jsme seděli nad knihou. Nakonec jsem odmítl napsat scénář. Nepopírám, že ve filmu najdete krásné věci, ale jde spíš o nepovedené dílo. Trval na tom, že snímek musí vyprávět o jednom hrdinovi - to je jeho vize filmu -, ale Ragtime je o celém národu, zatímco on si vybral příběh černošského pianisty křivě obviněného z vraždy. Ten byl shodou okolností nejslabší.
Vy jste se narodil a vyrůstal v Bronxu jako dítě ruských Židů a emigrantů. Jaký je Bronx dnes ve srovnáním s tím, jak vypadal tehdy?
V mém dětství byl velmi krásný. Vybudovali jej pro imigranty, kteří se hrnuli do Ameriky. Na jedné straně ulice stál krásný park, na druhém konci škola. Nebylo moc aut, každý třel bídu, a tak vznikaly laskavější sousedské komunity. Bohužel bylo velkou chybou, že v souladu s konzervativní ideologií se později začaly cpát peníze do soukromých škol a ty veřejné se nechaly svému osudu. Vzdělanost chudších oblastí po celé Americe upadá.
V Evropě se mluví o krizi imigrační politiky a multikulturalismu. Mají Spojené státy kapacitu přijímat ještě přistěhovalce?
Dynamika americké politiky šla v etapách, střídala se období, kdy příchozí měli otevřené dveře, s lety uzavřenosti. Ovšem každá vlna uprchlíků byla vždy vítána s nelibostí a o všech se v té době říkalo, že jsou prašiví chudáci a nevzdělanci. Ve skutečnosti právě oni přinášejí obohacení, nové impulsy a tvůrčí potenciál.
V naší zemi se vede spor o to, co udělat s těmi, kteří přišli po miliónech z Latinské Ameriky. Chystá se přijetí zákona, který by je legalizoval, protože není jiná možnost -je jich už tolik.
Bylo několik snů o Americe: zlatý sen o zbohatnutí, iluze o zemi prérií a svobody, a v neposlední řadě představa Walta Whitmana o ideální společnosti. Je ještě některý z těch snů vůbec živý?
Whitman oslavoval určitou tvář rozvíjející se Ameriky, chodil kolem newyorských doků a opěvoval dělníky na mostě. Věřil v americkou lidskost, v humanitu této společnosti, ale také byl novinář a věděl, jaká v ní panovala nespravedlnost. Naším dnešním oltářem zůstala ústava a lidská práva. Máme rozvinutou a prosperující společnost, ale často nejsme schopni dostát svým vymoženostem - vlastním právům. V určitém smyslu spočívá podstata Ameriky v tom, jaký je rozpor mezi jejím ideálem a tím, co skutečně žijeme.
Vaše klíčová Kniha Danielova se věnuje dvojici známých ruských špiónů Julesovi a Ethel Rosenbergových, kteří byli v Americe odsouzeni a popraveni.
Příběh Rosenbergových byl mnohem složitější, než abyste mohl někoho z nich jednoduše obhajovat, nebo naopak soudit. Román předjímal, co vyšlo později najevo, že Rosenberg špiónem byl, ale on tajemství atomové bomby Rusům neprozradil. Já jsem o tom moc nevěděl, proto jsem knihu napsal očima malého dítěte, které nemůže chápat, jak a proč se dva idealističtí američtí komunisté ocitli v mlýně mezi dvěma supervelmocemi.
Na jejich příběhu ukazujete Ameriku dvou desetiletí.
Snažil jsem se vystihnout stav mysli tohoto národa mezi dvěma epochami - navíc v době studené války. V 60. letech vznikalo na půdě univerzit celé revoluční hnutí tzv. Nové levice, které se profilovalo různými směry. Bylo spontánní, obsahovalo prvky anarchismu a obracelo se proti intelektuálům zavřeným v knihovnách, zatímco třicet let předtím americkou levici tvořili právě akademici a komunisté navázaní na Sovětský svaz, kteří byli velmi teoretičtí a zcela nespontánní.
Příběh Rosenbergových ukazuje, co se změnilo mezi 30. a 60. lety. Jaká je atmosféra v Americe dnes?
V jistém smyslu je to podobné jako v 50. letech. Ze strachu před terorismem se omezují občanské svobody, i když to zdaleka nezachází až k výslechům, kdy se vás ptají, co doma čtete. Víme, že se vláda snaží kontrolovat média, prezident mate veřejnost a že dochází k mučení zajatců, aniž by se zdálo, že by to mělo vliv na náš všední svět. To je velmi nebezpečné, nakonec literatura je od toho, aby popisovala a pojmenovávala, co se děje, a nahrazovala vyprázdněné pojmy a omleté fráze, které nám politici a média podstrkují.
Když přijdeme o literaturu, nemusíme si ani všimnout, že jsme se postupně stali součástí režimu s fašistickými tendencemi.