Pudy mladého publika, tvořícího drtivou většinu sedmi tisícovkani freneticky ječících hrdel naplněné T-Mobile Areny, pohnula loňským albem The Black Parade, koncepčním příběhem mladého člověka umírajícího na nevyléčitelnou chorobu.

Inspirovala se prý slavným dílem The Wall britských Pink Floyd, také tím, co druhdy dělali David Bowie nebo The Who: emotivním vyprávěním o člověku stojícím na osudové křižovatce.

Inspirace to byla především filozofická, neboť výprava pražského koncertu, uskutečněného v rámci turné ke zmíněnému albu, nic velkolepého nepřinesla. Maximálně tak dvoje bicí, které střídal bubeník Bob Bryar. Nad nimi visela plachta s názvem kapely, pódium pod ní patřilo poloukrytému pomocnému klávesistovi a především technické výbavě Američanů.

Koncert navštívilo sedm tisíc lidí. Foto: NOVINKY/Ondřej Lazar Krynek

Ta, žel, činila zásadní problém zvukaři skupiny. Při úvodní Dead! formace zpočátku vůbec nehrála "do haly". Posléze se to sice změnilo, nicméně zvukový bordel, který přemíra nasamplovaných a přes klávesové nástroje tažených zvuků spolu s kytarami vytvořila, byl velmi nešetrný k ušním bubínkům. Bolelo to od začátku do konce. Poznat, co Američané právě hrají, bylo možné až po chvíli.

Přitom kapela v tom byla nevinně. Naopak zanechala v hale kupku očekávaných emocí zakletých v krátkých, krásných, úderných a jasných skladbách. Byť jsou v nich znatelné vlivy syrového punku, načančaného glam rocku i umírněného popu, charakteristická črta v podobě houpavých vokálních linek je nesmazatelná.

Zpěvák Gerard Way, jejich správce, má sexy nakřáplý hlas, dokáže s ním zavzlykat, až je to odzbrojující. Chrlí nadto svou životní energii, takže vlastně "zpívá" celou osobností. Welcome To The Black Parade, I Don't Love You, Teenagers nebo finální Helena jsou skladby z kategorie znamenitě vystavěných, kulminujících a s dlouhou životností. Zasloužily by, pravda, průzračný zvuk jako na desce, ovšem to se v neděli nekonalo.

Předkapela Billy Talent. Foto: NOVINKY/Ondřej Lazar Krynek

Na ozvučení si naopak nemohla stěžovat vynikající kanadská předkapela Billy Talent. Její punkrockové písně smíšené s "emo" duší mají likvidační sílu a melodický švih. Hráli z obou svých alb a jedinou pihou na kráse byla občasná velmi špatná intonace halekajícího zpěváka Bena Kowalewicze. Jeho nepohodu však bravurně zachraňovali vokalisté u kytary a baskytary a také vrchovatá dávka živelnosti se schopností přesvědčit recenzenta, že je mu nutno za vyceděné litry potu odpustit.