Podle Blesku Beneš zemřel po dlouhé nemoci, posledních čtyři a půl roku byl upoután na lůžko. "Už toužil odejít za všemi těmi svými kamarády, které postupně ztrácel," řekla deníku hercova manželka Božena.

Beneš patřil mezi velké elegány filmového plátna. Jeho hereckými partnerkami byly hvězdy jako Adina Mandlová, Lída Baarová či Nataša Gollová. "Svatopluk Beneš byl jedním z posledních šlechticů této republiky," řekla Blesku herečka Jiřina Bohdalová. Rovněž Jana Přeučila zpráva o úmrtí Beneše zasáhla. "Ve svém hereckém gentlemanství byl pro mě vzorem," uvedl.

Beneš se narodil v Roudnici nad Labem a vystudoval pražskou konzervatoř. V 19 letech dostal své první angažmá ve vinohradském divadle. V letech 1950 až 1990 byl členem Městských divadel pražských. Obdržel zvláštní cenu Kolegia při udělování Ceny Thálie 97 za celoživotní přínos. Herec s nepřehlédnutelnou noblesou vtiskl život nepřebernému množství divadelních rolí.

Divácky vděčných je stále celá řada filmů, ve kterých si zahrál. Patří mezi ně například Pohádka máje Otakara Vávry z roku 1940, kde Beneš jako student Ríša svádí půvabnou Helenku - Natašu Gollovou. Mezi dalšími populárními snímky je možné jmenovat Hostinec U kamenného stolu (1949), Dědeček automobil (1956) a především nezapomenutelného Dobrého vojáka Švejka (1957), kde se Beneš jako nadporučík Lukáš objevil po boku Rudolfa Hrušínského. Mezi jeho poslední filmové role patří postava T. G. Masaryka v Člověku proti zkáze (1990).

Svatopluk Beneš
V herecké náruči Svatopluka Beneše se vystřídaly snad všechny ženské hvězdy 30. a 40. let. Byl vždy šarmantní, okouzlující a galantní. Ze škatulky romantických milovníků a světáků se dostal až ve zralém věku. Poslední léta však tento noblesní elegán bojoval s dlouhou nemocí, které nakonec ve svých 89 letech podlehl.
Svatopluk Beneš se narodil 24. února 1918 v Roudnici nad Labem. Studoval konzervatoř v Praze a s herectvím začal už v 16 letech. Divadlo opustil teprve v roce 1990, ale ze stříbrného plátna zcela nezmizel. V roce 2003 se ještě objevil ve filmu Želary, v němž si držitel Ceny Thálie za celoživotní dílo zahrál poprvé před kamerou s další hereckou legendou Zitou Kabátovou.
Svého času největší filmový milovník přitom vždycky chtěl být komikem. Svůj anglický suchý humor sice častokrát uplatnil, například jako filmový bratr Rudolfa Hrušínského v Hostinci U kamenného stolu nebo na jevišti jako Higgins v Shawově Pygmalionu, největší slávu mu ale přinesly právě milovnické role. "Tehdy jsem hrál sám sebe - mladého, věčně zamilovaného kluka," vzpomínal vždy šarmantní Beneš a netajil se tím, že rolí nejbližší jeho tehdejšímu naturelu byl asi Ríša z Pohádky máje.
První milostnou scénu si zahrál jako jedenadvacetiletý ve filmu Ohnivé léto, a to s tehdy už velmi populární Lídou Baarovou. "Měl jsem hroznou trému, když jsem ji měl políbit do výstřihu. Ale Lída mi řekla: Jenom se neboj a pořádně mě bafni. Tak jsem to udělal," líčí nezapomenutelný zážitek jeden z mála herců, který Baarovou nezavrhl ani v jejím těžkém období. Například ve vykonstruovaném procesu v roce 1946 vystoupil Beneš jako jeden z korunních svědků její obhajoby.
Benešových divadelních i filmových partnerek bylo mnoho, ale jak sám přiznává, byl spíše milovníkem na plátně než v životě. Výjimkou z tehdejších hvězd, s níž Beneš jistou dobu žil, byla Adina Mandlová. "Ale bylo to krátké. Adina byla o osm let starší a velmi mi imponovala," poznamenal Beneš. Se svou manželkou Boženou byl více než půl století a narodily se jim dvě děti.
Z rolí floutků a lehkomyslných světáků vytáhl Beneše až herec, režisér a překladatel Ota Ornest. Pod jeho vedením v Městských divadlech pražských strávil Beneš krásné roky, zamiloval si například G. B. Shawa, jehož humor mu byl blízký a v jehož hrách vytvořil několik velkých rolí. Ze čtyřiceti let v Městských divadlech pražských, kam přešel v roce 1950 z Divadla na Vinohradech, vzpomínal rád i na spolupráci s Alfredem Radokem, Miroslavem Macháčkem či Václavem Hudečkem.
Svatopluk Beneš vytvořil desítky filmových a divadelních rolí a kromě opojných úspěchů zažil i těžké chvíle. "Být hercem to také znamená stanout zlomen vlastní bolestí tváří v tvář publiku, a přesto nedat najevo svůj stav. Hrát a přitom mít na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal," napsal ve vzpomínkové knize Být hercem.