Článek
Čtyři mladíci měli dobrou výchozí pozici, vytvořenou drtivou propagací na internetu dlouho předtím, než kolekce vyšla. Od té doby se usalašili na scéně, jsou chápáni jako objev loňského roku a hvězda dneška.
Druhé album Favourite Worst Nightmare velká očekávání naplnilo, byť velký úspěch členům kapely předtím výrazně změnil životy. Zpěvák Alex Turner o něm řekl: "Když jsem začal psát texty na nové album, první byl o nějakém fotografovi, který mě pronásledoval."
Nová deska plynule navazuje na debut. Rozvíjí jeho přednosti, zahlazuje nedostatky, zejména nezkušenost a nepřesvědčivý zvuk. Arctic Monkeys se ve svých skladbách už nesoustředí pouze na melodický tahu, jenž skutečně není prvořadý, dokonce ani přesvědčivý. Představují se jako hraví aranžéři, kteří jdou přes různá zpestření k cíli.
Není to deska za každou cenu, jak si mnozí mysleli. Přestože kapela vešla do studia a měla nachystaných pouze šest skladeb, na místě připsala další skvělé, dotahující její představy.
Přítomnost Jamese Forda, který nedávno produkoval The Klaxons, je patrná. V několika písních jako by prosadil zvuk své oblíbené kapely z počátku osmdesátých let, brooklynské ESG. Mělo to především vliv na čitelnou hru nového baskytaristy Nicka O'Malleye, jehož nástroj nahrávce téměř dominuje.
A Ford prý dbal také na to, aby po nahrávacích dnech kapela netrávila noci v místních klubech. Jsou tu i intelektuální Turnerovy texty, silná zbraň Arctic Monkeys. Vášnivý čtenář Turner je na desce psychologem glosujícím mezilidské vztahy v okamžicích, v nichž jde o vše, i v těch, ve kterých nejde zdánlivě o nic. Arctic Monkeys tvrdě zabojovali proti tomu, aby o nich dějiny nekonstatovaly, že byli kapelou jednoho alba, jednoho okamžiku.
Arctic Monkeys: Favourite Worst Nightmare, EMI, 37:37