Vždyť je to jen rokenrol!

Stoppardova hra, která měla světovou premiéru loni v červnu v londýnském Royal Court Theatre a minulý týden získala prestižní Cenu Laurence Oliviera, zachycuje vývoj v Československu od okupace v srpnu 1968 do koncertu Rolling Stones na Strahově v srpnu 1990, a to jak z pohledu domácího disentu, zastoupeného ve hře studentem Janem a jeho přítelem Ferdinandem, tak i cambridgeského profesora marxismu a tvrdošíjného komunisty Maxe Morrowa.

Stopparda, který v 70. letech aktivně vystupoval prostřednictvím Amnesty International i svých her na obranu lidských práv v Československu, k této hře inspirovaly texty Václava Havla, Ivana Jirouse, Milana Kundery a dalších osobností. Název hry signalizuje, že jde ale také (ne-li především?) o Janem milovaný rokenrol, který představuje svobodný proud myšlení a projevu.

V příběhu hry sledujeme pronásledování legendární undergroundové kapely The Plastic People of The Universe. Ta svým vystoupením zahájila a končila premiéru - slyšet a vidět Plastiky před Hynaisovou oponou a pod nápisem Národ sobě bylo dokonalou pointou Stoppardovy hry, v níž se za stejně neuvěřitelnou utopii vydává fakt, že by Rolling Stones mohli jednou koncertovat na pražském Strahově.

Moment, kdy v závěru vyjíždějí hrající Plastici z podzemí na jeviště Národního divadla, patří k nejsilnějším zážitkům z premiéry. Hudební dramaturgie Jiřího Černého vytvořila výběrem skladeb domácích i zahraničních kapel samostatný "příběh hudby", který se odvíjí paralelně s textem hry a svými prostředky ho skvěle komentuje a pointuje.

Obraz Plastiků před Hynaisem je sice působivý, ale umístění do rozlehlého prostoru jeviště historické budovy Stoppardově hře nijak neprospělo, jen zvýraznilo její problémy. Je jistě obdivuhodné, jak se anglický autor dokázal ponořit do problémů "normalizované" československé společnosti, s mnoha odkazy na její historickou minulost i názorově strukturovaný disent, na druhé straně je ale hra zahlcena právě množstvím diskusí, jejichž sledování vyžaduje od diváka maximální soustředění a alespoň minimální zasvěcenost do problému, ta se ztrácí zejména v britském kontextu hry.

Stoppard je mistrem brilantních duelů, argumenty a komentáři pointovaného dialogu, ať už v něm jde o petici za propuštění uvězněných disidentů nebo rozbor básně Sapfó. Milovník jeho vybroušeného stylu a jazyka si (také díky preciznímu překladu Jitky Sloupové) i v Rock'n'rollu přijde na své, i když tato hra nedosahuje mistrovství autorovy Arkádie. Patrné je to zvláště v rovině osobních vztahů, jež autor splétá a rozplétá s jistou ledabylostí a dávkou povrchního sentimentu.

Režie Ivana Rajmonta se snaží tlumočit obsah Stoppardovy hry co nejčitelněji, bohužel rozehráváním situací a zbytečnými přestavbami dosahuje inscenace neúnosné tříapůlhodinové délky. Pražské uvedení - na rozdíl od londýnského - výrazně posunulo výklad některých klíčových postav Stoppardovy hry. Nejpatrnější je to na profesoru Maxi Morrowovi, jehož setrvávání na pozicích britského "salónního" komunismu vyvolává u publika, vyrostlého vesměs v reálném totalitním socialismu, smích a Maxovu tragikomicky nahlíženou hodnotu složitého člověka a seriózního vědce zlevňuje na post pošetilého snílka, setrvávajícího celý život v zajetí trestuhodného omylu.

Zkušenému herci Aloisu Švehlíkovi se nedaří (a asi ani nemůže podařit) Maxe "rehabilitovat". Jeho zuřivé výstupy pohříchu jen posilují dojem Maxovy komičnosti a zaslepenosti. Ani vztah k nemocné manželce Eleanor nevyznívá příliš přesvědčivě a vrcholná scéna, v níž jí Max vyznává svou lásku "z duše" přesvědčeného materialisty, se míjí účinkem.

Obdivuhodný je výkon Davida Prachaře v roli Jana - herec je plně koncentrovaný na text a míří k jeho smyslu bez zbytečných ornamentů, naopak, dodává Stoppardovým replikám hořkost totalitní zkušenosti a střízlivý anglický humor, s jakým končí první část hry nad hromadami rozbitých desek po domovní prohlídce suchým konstatováním: "Vždyť je to jen rokenrol."

Ženské postavy v této hře vykazují menší dramatickou obratnost a vycházejí dost ploše. Platí to jak o dvojroli Eleanor a Esme Miluše Šplechtové, tak zejména o Lence Petry Špalkové, která zůstává téměř jen náčrtem, skicou skutečné postavy. Uvedení Stoppardovy hry v Národním divadle se jistě stane událostí sezóny. Už sám fakt, že přední světový dramatik napsal hru, na kterou se marně čekalo od domácích dramatiků, zaslouží ocenění. Daleko lépe by ale jeho hra vyzněla v méně pompézní podobě na komorním jevišti a zkrácená na únosnou délku.

Ohlas premiéry byl sice bouřlivý, ale byl to aplaus spřízněného vybraného publika. Samozřejmě že Rock'n'roll není jen "besídkou pro disidenty", ale jak na něj bude reagovat běžné publikum "zlaté kapličky", je otázkou. Možná jako divačka přede mnou, která při úvodním koncertu vysílala na svém mobilu zoufalou SMS přítelkyni: Říkají ti něco Plastic People? Co to je?

Tom Stoppard: Rock'n'roll Překlad Jitka Sloupová, režie Ivan Rajmont, scéna Jozef Ciller, kostýmy Peter Čanecký, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková, hudební konzultace Jiří Černý. Česká premiéra 22. a 23. února 2007 v Národním divadle.