Což po tak dlouhé přestávce může připomenout legendární průnik Dukelským průsmykem. Je pochopitelné, že Češi moc touží po tom, aby se malá česká kinematografie konečně propracovala přes německé dramaturgy na obří festival, kde se tradičně oceňuje polemická, burcující a odvážná kinematografie. Ovšem Petr Nikolaev, jenž se ocitl se svým černobílým ...a bude hůř v sekci Forum, anebo David Ondříček s Grandhotelem nemohou od své účasti čekat zázrak, když je v zahraničí málokdo zná.

Štěstí se na těch největších přehlídkách filmu lepí spíš na ty, kteří už mají jméno, anebo geniální a nejlépe ještě provokativní film. Naopak neznámý filmař zastoupený v nesoutěžních sekcích toužící po zahraničním distributorovi si může připadat jako Don Quijot, který dobývá větrné mlýny. Ale ani začátečníci nejsou ztraceni.

Za až školní příklad úspěšné festivalové strategie může posloužit jihoafrický snímek Tsotsie (2005), který svou pouť začal před dvěma lety na malém festivalu v Edinburghu. S touto cenou se poté zviditelnil i na obřím MFF v Torontu, kde si získal Cenu diváků. To už o něm mluvili všichni a o půl roku později si režisér Gavin Hood odvezl z Los Angeles Oscara, ačkoli zase nešlo o zvlášť světoborný film.

Když Ludmila Cviková, dramaturgyně MFF Rotterdamu, který se zaměřuje na právě objevování nových jmen, zvala Nikolaeva a jeho výlučnou, černobílou adaptaci Pelcovy knihy ...a bude hůř na nizozemský festival a nabízela mu tím tolik propagace, o jaké se mu na Berlinale může jenom zdát. Ovšem Nikolaev neprojevil zrovna trpělivost a rozhodl se jinak. Troufám si ale tvrdit, že po pravděpodobném úspěchu a ohlasu v Rotterdamu mohl napříště cestovat nejen do Berlína první třídou.